Je smutné, že se díky politikům nedokáže venkov porovnat s Prahou, říká Vanda Hybnerová

Nakonec je ale v divadle mnohdy možné všechno,“ konstatuje oproti úvodním slovům a s úsměvem dodává: „Když jsem hrála ve čtyřiceti v Dejvickém divadle Ofelii, tak proč bych v padesáti nemohla hrát šestnáctiletou Julii.“

Konec máme všichni stejný

Herečka zcela už vážně a otevřeně hovoří o tom, jak je mnohdy její profese, pokud ji dělá svědomitě, náročná.

„V tolika rolích jsem umřela, nebo se rozhodovala, jak s koncem života naložit.... Páchala jsem sebevraždy, také mě někdo vraždil. Tyto věci běžný člověk neřeší, maximálně je sleduje ve filmech nebo v televizi, ale nemusí se s tím ztotožňovat. Myslím si, že svým způsobem je to jakýsi návod, jak se s věcmi, jako je třeba konec života, porovnávat. V tomto směru začínám být velký cynik a jediné, čeho se bojím je bolest. Jinak si myslím, že konec je nevyvratitelný a hlavně je to jediná spravedlnost na tomto světě. Protože ho máme všichni stejný.“

S některou divadelní postavou žiji i deset let a vyvíjí se se mnou.
Vanda Hybnerová

Laskavost se vytratila

Jako dítě komunismu vyrůstala Vanda Hybnerová pod velkým a nesvobodným tlakem společnosti. „Mám dnes pocit totálního chaosu a stresu a připadá mi, jako by se tu nad všemi lidmi vznášel jakýsi obrovský strach. Žila jsem v totalitě a nyní cítím podobnou atmosféru. Především z toho, jak se lidi navzájem kontrolují, závidí si, jak nikdo nikomu nevěří,“ říká.

„Celá politická situace tady je založená na strachu. K tomu, aby lidé poslouchali, se jim vytvoří různí strašáci. Oni se pak bojí. A začnou se hlavně bát mezi sebou navzájem. To mě děsí. Jeden z mých domovů je na Vysočině, a tak mám možnost kontaktu s českou vesnicí. To, jak se venkov nedokáže porovnat s Prahou, je pro mě něco strašně smutného. A myslím si, že je to věc pánů, co jsou nad námi. Nic není založeno na laskavosti, ta se vytratila,“ dodává.

Zvláštní magie

Herečka v souvislosti s těmito úvahami vzpomíná na svéto otce, mima Borise Hybnera.

„Snažím se ve stopách mého táty vidět svět a hledat ve smutných a strachuplných situacích humor. A myslím, že je těžké, když člověku není třeba dobře a má pětadvacet představení měsíčně, se večer vždy nahodit a vyslat takovou energii, aby se lidé v sále dvě tři hodiny bavili. To je na mé profesi nejtěžší: dokázat se přecvaknout do polohy, do jaké člověk potřebuje. Dá se říct, že je to schizofrenie, a nevím, jak to dělám. Vždycky ještě deset minut před představením se mi hrozně nechce, válím se po stolečku v šatně, patlám si šminky na obličej, oblékám si kostým a ve chvíli, kdy začne představení, tak se to stane. Je to zvláštní magie. Divadelní zázrak... I když má člověk kašel, horečku, tak na jevišti prostě funguje,“ uzavírá.

Poslechněte si celý rozhovor Lucie Vopálenské s jejím pondělním hostem. Dozvíte se například ještě, proč je pro Vandu Hybnerovou její profese návykem, nebo proč má k divadelním rolím větší pouto než k těm televizním.