Je rozdíl mezi pomocí a solidaritou, vzkazuje církvím expert na rozvoj chudých regionů

2. duben 2018

Čím dál častěji se hovoří o lidech, kteří se dostávají vinou předlužení a mnoha exekucí do existenčních potíží. Podle údajů Ekumenické akademie a nevládní organizace Otevřená společnost jsou na tom nejhůř kraje Ústecký, Karlovarský a Liberecký. Důležitá je pomoc státu, ale do jaké míry se mohou chudí spolehnout na pomoc církví? Dělají církve dost v boji s chudobou?

„Církve dělají hodně, ale v mezinárodním srovnání málo. Patříme k zemím, kde se církve velmi málo společensky angažují na tom, aby musely pomáhat co nejméně, tedy aby se měnily struktury, které vedou k problémům,“ uvedl v pořadu Pro a proti teolog a odborník na rozvoj chudých regionů Tomáš Tožička.

Podle něj je velmi málo slyšet kritický hlas církve proti tomu, co se děje. „V oblasti bezdomovectví a dluhových pastí církve vyloženě selhaly... To, že vůbec vznikl zločinný zákon o exekucích, je z mého hlediska selhání církví. To, že jejich hlas tehdy nezazněl, považuji za velkou chybu.“


Je rozdíl mezi charitou a solidaritou. Nestačí jen sehnat peníze a někomu pomáhat. Je třeba si uvědomit, že jsme všichni na jedné lodi a musíme žít společně. Solidarita je vlastně jen jiné slovo pro inkluzi. Tomáš Tožička

Je potřeba velkou veřejnou kampaň, kde církve jasně sdělí své postoje, soudí expert. „Vážím si lobbistických aktivit církví, ale samotné lobby nestačí. Je třeba začlenit lidi do diskuzí, mluvit o tom a veřejně vystupovat.“

Teolog vidí jako jednu ze slabin české charitativní práce i nevládních organizací neschopnost přejít od pomoci k solidaritě. „Ti nejchudší a marginalizovaní nejsou součásti církví. To, že jsme se nedokázali tyto lidi zahrnout do svého vnímání a solidarizovat s nimi, vede k tomu, že pořád zaostáváme za Západem, kde jdou více cestou solidarity než pomoci.“

„Pomáhat se dá lidem, kterým spláchne voda dům, ale se zadluženými, chudými a bezdomovci je třeba pracovat tak, aby si oni sami s naší asistencí našli cestu. A tady je problém, který církve mají, a zatím ho nedokázaly překonat,“ tvrdí Tožička.

Koordinátorka církevní organizace Charita Česká republika Ivana Kuchyňková je přesvědčena, že se církve snaží. „Církve už od pradávna bojují s chudobou a pomáhají potřebným, včetně těch, o které není schopen se postarat stát.“

„Souhlasím, že hlas církve by měl častěji zaznívat. Nicméně musím říci, že za poslední čtyři roky katolická církev díky charitě významně lobuje o změnu. Připravuje analytické materiály, předkládá návrhy a spolupracuje s ministerstvem spravedlnosti, aby ke změně třeba zákona o exekucích došlo.“


Právě Charita Česká republika udělala velký krok dopředu. Od té samotné podpory vycházíme právě spíš k tomu, jak lidem pomoci žít dál. Ivana Kuchyňková

To, že jednotná veřejná kampaň k tomuto tématu chybí, Kuchyňková uznala. „Kdybychom měli oporu ještě větší v nějaké kampani, tak bychom výsledků dosahovali rychleji a snáz. Nebyly ale vyvolány důvody, aby takové kampaně vznikly. Ještě se natolik nepropojila advokační lobby s životem církví.“

Koordinátorka vysvětlila, že církevní organizace, kterou zastupuje, nahlíží na každého člověka jako na Ježíše Krista. „Tedy jako někoho, kdo je v obtíži a kdo trpí. Snažíme se přistupovat k člověku lidsky, eticky a vracet mu důstojnost a motivaci žít dál. Myslím, že naše organizace právě nese hodnoty Písma.“

„Rozjeli jsme různé sociální projekty, pracujeme s našimi pracovníky v sociálních službách tak, aby viděli smysl toho, co dělají. Aby jejich práce nesla výtěžnost, vracela lidi do běžného života a aby je zajímalo, co s nimi bude dál,“ obhajovala charitativní práci církve Ivana Kuchyňková.

autoři: ves , oci
Spustit audio