Je rozdíl, jestli máte „jen úzkosti“, nebo plný autismus, shodují se lékařka a psycholožka
Často se teď mluví o neurodiverzitě, což je přístup, který říká, že různé způsoby myšlení, vnímání a učení nejsou poruchami, ale přirozenou součástí lidské rozmanitosti. Vnímání autismu jako poruchy, se tak posouvá k jinému konceptu. „Konečně jsme začali dávat hlas lidem tzv. na spektru, a tím pádem odborné poznání začalo víc reflektovat život a realitu, přemýšlení, fungování lidí s autismem,“ popisuje dětská psycholožka Zuzana Masopustová.
Čtěte také
Autismus totiž podle psycholožky přináší odlišný způsob řešení situací, přemýšlení nad věcmi apod.
„A asi nejznámější a nejstarší známá žijící autistka, a ekoložka Temple Grandinová od začátku své éry informování o autismu říká, že by si společnost měla uvědomit, že pro dětské autisty je to tady asi o něco složitější, ale díky tomu, že přemýšlejí jinak, tak přinášejí do našeho světa jiný způsob uvažování a pojďme to využít,“ doplňuje psycholožka, která hlavně poskytuje poradenství rodičům nejen dětí s autismem.
Čtěte také
Fyzioložka, lékařka a máma dospívající slečny s poruchou autistického spektra, resp. na spektru, Julie Dobrovolná přidává vlastní zkušenost. „Mně se od začátku nikdy nechtělo nad svým dítětem přemýšlet jako o někom, kdo je porušený. Příčí se mi to dítěti říkat, tedy tvrdit mu, že má poruchu.“
„Pokud dáváme někdy rovnítko mezi poruchou a autismem, je to ošidné. Když jsem nad tím přemýšlela i z pozice své specializace, tedy, že Zita je nějaká, přidávala jsem hned dodatek, že já jsem přece také nějaká, každý je. To znamená, není to tak, že někdo je dobrý a někdo je porušený, což je strašně důležité říkat nahlas,“ myslí si Dobrovolná.
Divný si přijde kdekdo
Psycholožka Masopustová ale varuje nad rozšířením pojmu neurodivergence do běžné populace. „Ledaskdo, kdo si přijde divný nebo jiný než ostatní, by totiž mohlo o sobě říkat, že je ,na spektru, jsem neurodivergentní‘. A to, obávám se, může naopak autistům hodně škodit.“
Čtěte také
A pokračuje: „Protože ono je opravdu rozdíl, jestli mám ,jen‘ úzkosti, trošku sociální podivnosti, nebo jestli mám plně vyjádřený autismus, který mi stěžoval celý raný vývoj, který byl problematickým pro mě, spíš ale pro okolí. Protože se například kvůli autismu opožďoval můj vývoj řeči, případně se úzkosti projevovaly velkými afektivními záchvaty a tak dále.“
A Masopustová zdůrazňuje: „Když pak dáme do jedné kupy lidi, kteří o sobě říkají, že mají autismus, a ty, kteří ho opravdu mají, tak začneme říkat: ,No, tak viděla jsem mnoho autistů, kteří nemají stejné problémy, o jakých teď mluvíš, tak o co jde‘?“
Čtěte také
Fyzioložka a máma autistické dcery připomíná ještě jednu věc, a to, že naše zdravotní a sociální péče je postavená na diagnostice, bez ní se nedá čerpat ani pomoc, bez které se ale rodina s autistickým dítětem neobejde.
„Na jedné straně potřebujeme mít diagnózu, mít konkrétní kód, na který je navázáno třeba čerpání sociální nebo zdravotní péče. A na druhé straně je ten kód spojený se slovem porucha,“ naznačuje Masopustová celou další oblast pro diskusi.
To si už ale poslechněte pořadu Vertikála věnovanému Světovému dni porozumění autismu. Ptá se Karolina Antlová.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka