Je možné, že dalších sto let neuvidíme žádné sluneční skvrny, tvrdí fyzik

02432505.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02432505.jpeg

Polární záře je světelný úkaz, který se objevuje především v polárních oblastech severní i jižní polokoule. Nejen o historii jeho zkoumání hovořil v Magazínu Leonardo Zbyšek Mošna z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd České republiky.

„Polární záře se nachází v oblasti atmosféry, které se říká ionosféra, tedy zhruba ve výškách nad sto kilometrů,“ upřesňuje vědec.

Tento jev vzniká kolizí nabitých částic, které mají svůj původ zejména ve slunečním větru. Tyto částice pak narážejí do atmosféry, kde excitují přítomné molekuly a atomy plynu, podobně jako je tomu například v zářivce.

Polární záři můžeme vidět ale i ve středních zeměpisných šířkách. „Dne 17. března 2015 byla i v našich podmínkách všudypřítomného světelného smogu polární záře viditelná,“ tvrdí fyzik.


„Na počátku pozorování polární záře stál Galileo Galilei, který začal se sledováním slunečních skvrn. Všiml si, že sluneční disk obsahuje skvrny, ty každý den zakreslil, a zjistil, že se posouvají po slunečním disku. Z toho ale usoudil, že se nepohybují skvrny, ale že se celé slunce pohybuje kolem své osy.“

„Měl poměrně velké štěstí, protože žil v době, kdy bylo velké množství slunečních skvrn. Od roku 1620 do roku 1716 se prakticky sluneční skvrny nevyskytovaly, shodou okolností se tomuto období začalo říkat malá doba ledová, protože nastal pokles teploty v Evropě,“ vysvětluje Mošna.

Až v roce 1716 byla pozorována silná polární záře po celém tehdy známém světě a sluneční cyklus se opět nastartoval.

Polární záře tedy souvisí se sluneční aktivitou a počtem slunečních skvrn. Proto v období vyššího počtu skvrn máme vyšší pravděpodobnost sledovat polární záři.

„Vzhledem k poklesu aktivity slunce je možné, že dalších sto let nebudeme pozorovat vůbec žádné sluneční skvrny. A proč? To nikdo neví, to bych nechal na sluneční fyziky,“ radí Zbyšek Mošna.