Je to epidemie. Není to válka. V Příbězích vzpomínají lékaři Edib Jaganjac a František Plhoň

8. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lékař Jan Vevera

V době pandemie užívají politici, novináři a dokonce i zdravotníci poměrně často válečné výrazivo: jsme teď „v boji s virem“, musíme se proti nepříteli „sjednotit“ a „vyhrát válku“; abychom znali situaci na bojišti, promlouvají k nám lékaři „z první linie“.

Každý asi tuší, že je to poněkud přepjaté, že se tím militantním slovníkem emoce nejen vyjadřují, ale také vyvolávají. Že potíže s koronavirem a nemocí covid-19 jsou sice záležitost neobyčejně vážná a v některých případech i tragická, ale válka to zkrátka není.

Jan Vevera v Afghánistánu v roce 2007

V českých zemích ve 20. století zažívali lidé situace, které se jeví stejně těžké nebo dokonce mnohem těžší, než současná epidemie. Je dobré to občas zmínit: ne proto, abychom pandemii bagatelizovali, ale abychom přispívali ke zklidnění atmosféry.

Psychiatr Jan Vevera (narozen 1970) sloužil v armádě, dvakrát byl jako lékař a voják v Afghánistánu, dnes je přednostou Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň – i on připomíná, že jako národ máme za sebou o dost horší prožitky: „Před týdnem bylo další výročí vzniku Československé republiky. Až do letošního roku jsem si neuvědomoval, že hned ten první podzim v roce 1918 byl možná nejvražednější v historii našeho moderního státu. Všichni jsme slyšeli o španělské chřipce, ale s oslavami vzniku republiky se nespojovala. A teď si vezměte, že zatímco v ulicích jásaly davy, umíraly na španělskou chřipku tisíce lidí, celkově bylo mrtvých v českých zemích v letech 1918-1920 asi sedmdesát sedm tisíc. Zavíraly se školy, omezovala se výuka, byl nedostatek lékařů i léků, poměry v nemocnicích byly katastrofální.“

03083601.jpeg

Jan Vevera dodává, že současná epidemie je však v jistém ohledu unikátní: „Když se o různých aspektech této krize bavím se studenty, tak se jich ptám, zda vědí, jaká je nejúčinnější zbraň současného sebevražedného atentátníka. Není to výbušnina: jsou to kamery, které přenášejí a zmnohonásobují efekt té události. S epidemií je to teď trochu podobné, protože kvůli internetu, sociálním sítím atd. zažíváme první ´infodemii´. Má složku medicínskou, ve které musíme působit prostředky lékařskými, ale má také velice významnou složku informační, v níž je třeba působit prostředky komunikačními. A správně komunikovat v době ´infodemie´ znamená především vystupovat klidně a bez emocí, snažit se ten klid přenášet na ostatní.“

Válečná rétorika na klidu nepřidává, i když její užívání v běžných veřejných záležitostech u nás není neobvyklé. Jan Vevera k tomu říká: „Všimněte si, že u nás se ´bojuje´ s virem, ´válčí´ se s inflací, ´mobilizuje se´ do voleb, ale do Afghánistánu a do Iráku, tedy do skutečně válečných podmínek, se jezdilo a jezdí ´na mise´.“

Devět mrtvých a přes 40 raněných

V Příbězích 20. století bychom tentokrát chtěli uvést bojovou a válečnickou rétoriku, užívanou v době pandemie, na pravou míru. Nebudeme připomínat druhou světovou válku a nacismus, ale minulost nedávnější. V archivu Paměť národa je možné najít vzpomínky několika lékařů, kteří zažili ono nasazení „v první linii“. Například František Plhoň (nar. 1941) mluví o počátcích sovětské okupace Československa v srpnu 1968. Události zažil v Liberci, kde se střílelo:

František Plhoň v roce 2018

„Údajně první mrtvý v Liberci se jmenoval Dragoun... Přišel jsem na operační sál, jako nejmladší jsem držel háky. Operovali jsme také nějakého pana Fialku, toho střelili do zad, prolétlo mu to pánví a vyletělo stehnem. Ten nám v podstatě vykrvácel, nedalo se nic dělat. Těch zraněných bylo v Liberci 48 a mrtvých devět. Pokud jde o tu ´první várku´, vím, že první operovaná byla zdravotní sestra Livečková. Pracovala v nemocnici, šla do práce a střelili ji do krku. Ta taky umřela. Tahle jména si pamatuju, to si člověk pamatuje do smrti. Těch 48 raněných tam leželo po sálech, na vozících i jen tak na zemi. Ti, kteří měli prostřelené ruce, trpělivě čekali.“

Válečná nemocnice? To se nedá popsat

Práci lékaře ve skutečné válce zažil chirurg a traumatolog Edib Jaganjac – a když jsem ho požádal, zda může popsat, jak fungovala nemocnice, v níž působil, odpověděl nejdřív: „Nemohu to popsat. To se nedá popsat.“

Čtěte také

Edib Jaganjac se narodil 14. května 1957 v Sarajevu (jeho příběhu jsme se už jednou věnovali). Dětství prožil v Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita; jeho otec vyrůstal v dětském domově a stal se profesorem chemie, matka byla dcerou islámského duchovního. Edib vystudoval medicínu, pracoval jako lékař v Zenici, v pětaosmdesátém se oženil, o rok později se mu narodila dcera Sára a v roce 1990 druhá dcera Nina. Roku 1992 získal specializaci jako chirurg.

A pak se jednoho dne vrátil ze Zenice domů a druhý den už ho vojáci nepustili z města. Blokáda Sarajeva začala v dubnu 1992. Bosensko-srbské jednotky obklíčily město krátce poté, co muslimští a chorvatští obyvatelé Bosny a Hercegoviny odhlasovali v referendu nezávislost. V Sarajevu, na něž každodenně dopadaly střely a granáty, žilo téměř 400 tisíc lidí. „Asi za tři měsíce jsem pochopil, že sice ještě máme elektřinu a ještě si dáváme v kavárně kapučíno, ale je válka. Z kavárny jsme se dívali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci,“ říká Edib Jaganjac.

Edib Jaganjac s rodinou v roce 1996

Situace v Sarajevu se rychle zhoršovala, bylo pod nepřetržitou palbou z okolních kopců, obyvatelé je nesměli opustit. Po ulicích se pohybovaly skupiny ozbrojených gangsterů, kteří sami sebe prohlásili za „vojenské jednotky“, brali lidem auta, vykrádali obchody, drancovali domy a byty. Rozpadla se veškerá městská infrastruktura a umírání na ulicích se stalo součástí sarajevské každodennosti. „Byl jsem venku na ulici s malou Ninou, seděla mi za krkem. A odstřelovač ji minul tak, že jí proletěla kulka skrz vlasy a zasáhla dveře hned za ní,“ vzpomíná Edib Jaganjac. Tehdy se rozhodl, že jeho děti a žena Dubravka musí pryč. Podařilo se je vyvézt z města v konvoji se zraněnými, odjížděli 18. května 1992.

Edib pak začal pracovat v nemocnici, ve válečném provizoriu operoval lidi, zraněné kulkami a minami: „Představte si nemocnici, kde není voda. Kde není jídlo. Kde nelze sterilizovat nástroje. Kde je tisíc postelí a z toho 600 úplně rozbombardovaných. Kde funguje jen chirurgie a je zakázáno dělat jakékoli operace, které se dají odložit. Prvních šest měsíců jsme téměř nespali a nejedli. Před válkou jsem měl 110 kilo, když jsem Sarajevo opouštěl, vážil jsem sedmdesát.“

Ve své knize Sarajevská princezna Edib Jaganjac o tehdejší situaci píše: „Jedeme jako stroj. Tentokrát dorazilo na 40 raněných. Mrtvé nám nevozí. Ještě před půl rokem nám občas přivezli i mrtvé, v naději, že třeba ještě žijí, nebo že my něco uděláme. Teď už ne. Zvykli si na smrt. Všichni jsme si příliš zvykli na smrt.“

Fotografie z roku 1918, nemocnice v Camp Funston v Kansasu s pacienty, kteří onemocněli španělskou chřipkou
autor: Adam Drda
Spustit audio