Je člověk vybaven magnetickým smyslem? Zatím velmi diskutabilní výzkum kalifornského geofyzika

Všichni máme jistě v paměti neprokázaná prohlášení různých šarlatánů a pseudovědců o tom, že objevili u některých lidí různé formy „mimosmyslového vnímání“ nebo cosi jako „šestý smysl“.

Existuje tedy více než dobrý důvod ke skepsi k jakýmkoliv podobným výrokům. Problém je v tom, že různé formy citlivosti k přítomnosti magnetického pole, tedy tzv. magnetorecepce, byly již standardními vědeckými postupy prokázány u řady živočichů.

Zejména, pokud jde o citlivost k magnetickému poli Země. Týká se to některých druhů baktérií, hmyzu, některých ptáků, kteří využívají zemské magnetické pole ke své navigaci na cestách, krtků, netopýrů, lišek, srnců, jelenů a dokonce i psů, kteří se během vyměšování orientují ve směru magnetické střelky, tedy rovnoběžně se spojnicí mezi jižním a severním magnetickým pólem.

Zdá se tedy, že zákony přírodní evoluce v principu nezakazují, aby se magnetorecepce u některých živočišných druhů vyvinula a projevovala. Nikdo ovšem zatím s určitostí neví, jak vypadá příslušný mechanismus magnetorecepce nebo „magnetického smyslu“, přestože existují dvě hlavní hypotézy ohledně podstaty tohoto mechanismu.

Jedna se opírá o přítomnost částeček magnetitu (oxidu železnato-železitého, Fe3O4) v organismu, vytvářejících určité „kompasové střelky“ v některých buňkách, druhá o funkci tzv. kryptochromů, což jsou jisté druhy proteinů, přítomné mj. v lidské sítnici, které pod vlivem světla reagují na změny magnetického pole. Nikdo také neví, jestli je či není něčím podobným obdařen i člověk.

Zkusme si projít, co bylo doposud o pokusech Joea Kirschvinka, který je řadou vědců považován za pečlivého experimentátora, zveřejněno. Příslušné poznatky o jeho pokusech sepsal nedávno vědecký editor Eric Hand, a to ve svých dvou článcích, které vyšly na serveru časopisu Science.

Kirschvinkův tým prováděl od konce roku 2014 experimenty s 24 dobrovolníky. Pokusná osoba vždy seděla ve speciální komoře, určené pro jednoho člověka. Tuto komoru bylo možno pomocí Faradayovy klece ve formě tenké hliníkové krabice odizolovat od vnějších zdrojů elektromagnetického pole, včetně pole geomagnetického.

Testované osoby byly také pečlivě zbaveny veškerých případných magnetických částeček na povrchu, tedy tzv. magnetického prachu (neschopnost dostatečně izolovat měřené subjekty od vnější elektromagnetické interference se totiž údajně ukázala být fatální pro vypovídací schopnost předchozích podobných experimentů). Také ovšem bylo možno uvnitř komory aktivovat pomocí indukčních cívek v jejích stěnách vlastní magnetické pole a řízeným způsobem ho měnit podle potřeby experimentátorů.

Podle Kirschvinka vyvolávaly změny magnetického pole u pokusných osob měřitelné změny elektrických mozkových vln alfa. Pokusné subjekty se nacházely během testování v naprosté tmě a byly také připojeny k přístroji, monitorujícímu EEG. Kirschvinkův tým aplikoval na testované osoby rotující magnetické pole, svojí silou či intenzitou srovnatelné s magnetickým polem Země.

Kirschvink měl celkem k dispozici dvě elektromagneticky izolované komory - jednu v Kalifornii a druhou v Japonsku. Spolupracuje také s odborníky z Nového Zélandu. Sám Kirschvink ovšem přiznal, že zkoumaný vzorek dobrovolnických subjektů byl zatím příliš malý a i když se domnívá, že reakci lidského mozku na změny magnetického pole našel, bude potřeba ještě dalšího rozsáhlejšího výzkumu, než bude možné výsledky publikovat v řádném vědeckém recenzovaném časopise. Jeho experimenty jsou však údajně připraveny a nastaveny tak, aby je mohl kdokoliv za stejných podmínek zopakovat a příslušné výsledky ověřit.

Při rotaci magnetického pole proti směru hodinových ručiček nebo směrem dolů bylo údajně vždy s malým zpožděním zaznamenáno citelné zeslabení mozkových vln alfa u měřených subjektů. Toto zeslabení přitom bývá příznakem toho, že mozek intenzivně pracuje, neurony jsou v činnosti.

Kirschvinkovým záměrem zatím nebylo zjistit, jaký mechanismus stojí za případnou reakcí lidského těla na změny magnetického pole, ale v první řadě prokázat, že nějaká reakce tohoto typu existuje. On osobně se domnívá, že pravděpodobnější je hypotéza, vysvětlující magnetorecepci pomocí přítomnosti magnetitu v lidském těle.

Jak se tedy máme k dotyčnému výzkumu postavit? Samotná otázka existence magnetického smyslu u člověka je zřejmě legitimní a má smysl. Zatím však nelze s jistotu v této oblasti tvrdit nic, dokud nebudou nashromážděna skutečně přesvědčivá data o tom, že lidské tělo na změny magnetického pole nějak reaguje (bude třeba především vyloučit všechny případné metodické nebo přístrojové chyby). Do té doby je namístě zachovávat skepsi a brát tvrzení o magnetickém smyslu u člověka spíše jako spekulaci či neprokázanou hypotézu.

Zdroje: Phys.Org 1, Phys.Org 2, Daily Mail, Science Magazine 1, Science Magazine 2, Futurism, Open sample, Science Alert, Wikipedia