Je chyba zapomínat na výročí prvního transportu otroků z Afriky do Ameriky

Před pěti stoletími, 18. srpna 1518 anebo 28. srpna, podle gregoriánského kalendáře, španělský král a pozdější římský císař Karel I. vydal listinu, která povolila přímý vývoz otroků z Afriky do Severní i Jižní Ameriky. Až do té doby, přinejmenším do roku 1510, museli být otroci odvezeni do Španělska a Portugalska. Teprve odtud nastoupili cestu do Karibiku.

Králův krok byl pragmatický. Měl otevřít ekonomicky výhodnější trasu obchodu s otroky, zásadně však změnil povahu tohoto otřesného byznysu. Během příštích 350 let bylo mezi zmíněnými kontinenty převezeno 10,7 milionu černochů. Další zahynuli na cestě. Počet mrtvých dosáhl 1,8 milionu.

Apatie k historickému významu události

Přesto se výročí ani v odborných kruzích nedočkalo náležité pozornosti. „Badatelé i intelektuálové nedokázali dostatečně zdůraznit historický význam srpna 1518,“ vzkazuje profesor David Richardson z britské Hullské  univerzity, jeden z největších odborníků na dějiny otroctví. Podle deníku je smutné, že fenoménem se dnes globálně zabývají jen dva nebo tři akademici. Většina zásadních informací o otroctví byla přitom odhalena až v posledních třech letech.

Jak připomíná profesor David Wheat z Michiganské státní univerzity, jeden z nejvyšších státních radů a flanderský velmož Lorenzo de Gorrevod získal v srpnu 1518 od krále povolení přepravit čtyři tisíce černých otroků a otrokyň přímo z Guineje do Karibiku. 

Navázání na otrocké tradice

Lodě vyplouvaly z portugalské obchodní stanice na ostrově Arguin u břehů dnešní Mauritánie směrem na Portoriko. Založením této osady navázali Portugalci na existující arabský obchod s otroky, tedy prodej zajatců z válek v severní Africe. Evropští překupníci ale brali otroky od Arabů jen krátce. Rychle zaměřili pozornost na rovníkovou Afriku.

Pro tu představoval obchod s otroky hotovou katastrofu, píše Independent. Už tak ji poškodilo arabské otrokářství, ovšem evropské zásobování vznikajícího Nového světa přineslo něco daleko horšího. Je pravda, že někteří otroci byli pochytáni africkými velmoži, Evropa ale nebývale navýšila poptávku a eskalovala tak vnitřní kmenové války v rovníkové Africe. Výsledkem byla mocenská a vojenská destabilizace značné části kontinentu.

Změna hustoty populace

V posledních letech přináší průlomová zjištění také archeologický průzkum. Když například Kryštof Kolumbus dorazil v roce 1492 na ostrov Hispaniola, kde leží dnešní Haiti a Dominikánská republika, žily na něm na dva miliony obyvatel. Do roku 1517 byl jejich počet snížen o osmdesát procent – v důsledku epidemií neštovic, válek, masakrů, hladomorů a poprav. Většina původních obyvatel prchla do hor, z dosahu španělských úřadů.

Ty v roce 1514 evidovaly pod svou jurisdikcí jen 26 tisíc „Indiánů“.  Právě tento populační kolaps donutil krále Karla I. povolit přímý vývoz lidské síly, aby měl vůbec kdo Hispaniolu obdělávat.

„Je s podivem, že tak významné výročí vzbuzuje tak málo zájmu,“ zamýšlí se britský deník. Západní společnost si raději připomíná odpůrce otroctví či vzpoury otroků, ale se soustavným zkoumáním historie se nespěchá. „V Británii a Spojených státech se fenoménu otroctví přeci jen věnují, ale totéž nelze říci o španělské a portugalské historiografii,“ uzavírá list Independent.