Jayeel Cornelio: Filipínský katolicismus je na rozcestí

18. únor 2015

Jayeel Cornelio je sociolog náboženství, který vede Katedru rozvojových studií na prestižní manilské univerzitě Ateneo. Přinášíme jeho expertní analýzu společenské a náboženské situace na Filipínách.

Pavel Vondra: Jaký je stav katolictví na Filipínách uprostřed druhé dekády 21. století?

Jayeel Cornelio: Pokud by se člověk spolehl na to, co mu servírují mezinárodní média, mohl by si myslet, že Filipínci jsou velmi zbožní, možná dokonce pověrčiví. K tomu jako jedna z posledních zemí světa dosud nemáme uzákoněný rozvod a teprve nedávno jsme přijali zákon o zodpovědném rodičovství, který zpřístupnil antikoncepci nemajetným vrstvám a zavedl sexuální výchovu na školy.

To vše může svádět k domněnce, že jsme velmi konzervativní, ortodoxní, někdo by snad mohl říct i středověká společnost. To je ale jen jedna stránka věci. Křesťanství, nebo katolicismus, na Filipínách má bezmála půl milénia dlouhou historii a vyvinulo se v mnoha směrech.

Zatímco se lidé mohou domnívat, že naše společnost je velmi konzervativní, pravdou je, že zde existuje celá řada permutací. Například byste mohli tvrdit, že religiozita se zdá být na ústupu. V 90. letech chodilo alespoň jednou týdně do kostela nějakých 62 až 64 procent obyvatel. A pak nám najednou v roce 2013 jeden průzkum vyjevil, že to kleslo kamsi ke 30 procentům. To je poměrně razantní skok.

A lidé si najednou kvůli tomu začínají myslet, že ztrácíme víru a jdeme cestou sekularizace podobně jako Evropa, která už o své křesťanství přišla. Na jednu stranu tu tedy máme projevy hluboké zbožnosti, jako jsou různá procesí u příležitosti významných katolických svátků a lidé, kteří se dobrovolně nechávají o Velikonocích ukřižovat, a na druhou pozorujeme, jak tu klesá religiozita. Jak se v tak komplexním obrázku vyznat?

Dva papežové na plakátě v Manile

Myslím, že pokud opravdu chcete nějakou obecnou charakteristiku, pak jsem nucen konstatovat, že katolicismus se v této zemi dostal na rozcestí. A to, jaký druh katolictví se tu v budoucnu prosadí, bude záviset na kvalitě vedení církve a také na kvalitě různých náboženských proudů.

Čelní katoličtí představitelé se v posledních deseti letech hodně pletli do politiky - je to samozřejmě zčásti dědictví naší lidové revoluce z roku 1986, která svrhla diktaturu Ferdinanda Marcose. Spousta církevních hodnostářů si osvojila potřebu každou chvíli něco komentovat, promlouvat na adresu politiků, a pokoušet se přímo ovlivňvat zdejší politiku, jako by katolictví stále bylo oficiálním náboženstvím filipínského státu a společnosti.

Je podle vás zdejší lidová zbožnost a velká oddanost různým konkrétním vypodobením Panny Marie a Ježíše, jako je např. kult Jezulátka z baziliky v Cebu nebo sochy Černého Ježíše Nazaretského z baziliky v manilské čtvrti Quiapo něčím typicky filipínským? A kde to má vůbec své zdroje? Není to dáno především skromným socio-ekonomickým zázemím zdejších věřících?

Pokud mluvíme o lidové zbožnosti v této zemi, souhlasím s tím, že se na ní odrážej životní podmínky chudého venkovského i městského obyvatelstva, ale nelze tvrdit, že se daný fernomén vztahuje jen na tento segment společnosti. Mezi oddanými vyznavači vámi zmiňovaných populárních kultů byste našli i řadu velmi dobře situovaných lidí.

Procesí se sochou Černého Ježíše Nazaretského z Quiapa

Není to rozhodně jen třídní otázka, má to i svou genderovou dimenzi - např. kult svatého Děťátka, tedy Jezulátka, je velice ženská záležitost. V procesí, které provází sochu Černého Ježíše v Quiapu, zase dominují muži a celé je to velmi maskulinní.

Navíc, když už zmiňujeme Santo Niño a na něj navázaný festival Sinulog, který se koná ve městě Cebu vždy třetí lednovou neděli a je svého druhu vyhledávanou hudebně-taneční přehlídkou, tam je zase silný turistický aspekt a nelze popřít, že taková forma zbožnosti je do značné míry vyprodukovaná. Myslím si, že spousta katolických tradic v této zemi začíná mít takovou podobu.

Pokud jde o Cebu, to je jedna z hlavních turistických destinací Filipín a spousta návštěvníků tam míří nikoli, aby se zúčastnili zdejšího rituálu, ale aby jej pozorovali. Velká část zbožnosti projevované k Santo Niñu je balena do jakéhosi hávu barevnosti a atmosféry svátečního veselí, kterou se představitelé Cebu snaží šířit jako základní image tohoto města. Přes to všechno za tím vším zůstává i skutečná lidová zbožnost.

Ale jestli jsou tím Filipíny jedinečné? To si nemyslím. Mexiko je taky takové, stejně jako Argentina, vůbec velká část bývalých španělských kolonií v Latinské Americe vykazuje podobné znaky. A Afrika určitě taky.

Mark Marcelino s rodinou

Co to podle mě ukazuje je, že se křesťanství ve světě šíří nikoli jako přesně vymezená doktrína, jak by si to možná ve Vatikánu přáli, ale jako ztělesněná zkušenost okořeněná místní kulturou, ať už je to tanec, maskulinita či víra v duchy nebo nadpřirozené jevy. A s tím, jak se křesťanství přesouvá ze Západu směrem na globální Jih, tato tendence sílí. Myslím, že většinu lidí na světě dnes více zajímá právě taková zbožnost než nějaké dogma.

A řekl byste, že dnes mezi katolickým duchovenstvem na jedné straně a řadovými věřícími na straně druhé, dochází k nějakému rozkolu, že se mezi nimi prohlubuje pomyslná propast?

Bylo by jednoduché říct, že laičtí věřící už preláty neposlouchají, ale je to poněkud složitější. Loni například episkopální komise pro mládež přišla s průzkumem filipínské katolické mládeže, ze kterého vyplynulo, že 72 procent dotázaných ve věku 13 až 39 let chodí do kostela každou neděli. To je opravdu hodně, když to porovnáme s celospolečenským průměrem, který je jen slabě nad 30 procent.

Naprostá většina z těch mladých lidí se navíc s církví plně identifikovala, ačkoli před dvěma lety jiné sociologické šetření, o kterém se doteď hodně mluví, ukázalo, že kolem devíti procent Filipínců už někdy uvažovalo o tom, že katolickou církev opustí. Není to samozřejmě moc, když to srovnáte s počty lidí v Evropě, kteří už církev reálně opustili.

Sinulog jako marketingová strategie

Pořád je tu tedy velká část věřících, kteří se cítí být součástí katolické pospolitosti. Přitom jsou ale velmi kritičtí, pokud jde o zapojování se církevních představitelů do politiky. Víme například, že 70 procent Filipínců podporovalo Zákon o zodpovědném rodičovství, proti kterému církev ostře vystupovala. To je velice silný indikátor toho, že věřící neberou úplně vážně to, co jim vedení církve zarytě říká.

Já jsem během svého vlastního výzkumu narazil na spoustu lidí, především mladých, které vyloženě iritiuje, když duchovní využívají kazatelnu k šíření svých politických názorů. A mnoho z těch mladých lidí mělo pocit, že kněží vůbec nevědí, co se v jejich komunitách, o které mají duchovně pečovat, děje.

autor: pav
Spustit audio