Jaroslav Veis: Sluníčkáři

19. říjen 2015

Dny jsou pošmourné a noci chladné, jak se na říjen sluší. Sluníčko na obloze nezahlédneš a z novinových stránek, éteru, ale zejména nejrůznějších monitorů a displejů jakoby se vytráceli i sluníčkáři.

Léto přitom bylo tohoto slova dvou tváří, které je jakýmsi lingvistickým doktorem Jeckyllem a panem Hydem plné. Vysloveno samo zní jednoznačně pozitivně, velice laskavě, přímo hřejivě.

Když však ho patřičně zasadíte, třeba do kontextu výměny názorů na migraci, promění se v kobylinec, jímž se dá skvěle házet po všelikých alternativcích, multikulturalistech, pachatelích dobra, zastáncích nepolitické politiky a nestandardních řešení, zkrátka po lidech jinakých, kteří jen nejsou na první pohled rozeznatelní od řádného a zodpovědného občana, jako například bezdomovci nebo feťáci.

Vnímavý pozorovatel mediální scény Milan Šmíd si dal práci a stopoval osudy slova ve svém internetovém projektu Louč, v němž komentuje česká i světová média. Sluníčkář, slovo jak z pohádky, původně žoviální pojmenování astronoma, který se specializuje na výzkum naší nejbližší hvězdy, si vysloužil nejdřív ironickou a později negativní konotaci ve světě politiky, přesněji v jejích spodních proudech. Napomohla k tomu bezradnost české společnosti s uchopením migrační vlny, kterou přece známe z televize všichni tak dobře, až máme pocit, jako kdyby nám běženci už tábořili v ložnici.

A jsou to právě tihle sluníčkáři, kdo se vyznačují přímo chronickým nedostatkem ostražitosti vůči migrantům. „Pojem sluníčkář začal být nejen pohrdlivým označením alternativního naivního humanisty a milovníka přírody, ale nálepkou označující přímo nepřítele naší civilizace," píše Šmíd. Něco jako před letošní sezónou bývali pravdoláskaři, dodávám.

Tohle mě vlastně na našem jazyce, na jehož krásu i bohatost jsme tak hrdí, že pro mnohé z nás jetím hlavním nositelem národní identity, dost udivuje. Proč právě pravda a láska nebo sluníčko, slova sama o sobě jednoznačně kladně nabitá, podstupují proměnu v symboly negativní, ba přímo nakopnutí hodné? Proč probůh tu češtinu tak mučíme?

Nedávno jsem četl slova děkana jedné lékařské fakulty, pronesená ke studentům u příležitosti jejich imatrikulace. Mluvil o medicích, kteří pomáhají v mateřských školách, v domovech důchodců, nahrazují chybějící zdravotní sestry na klinikách. Jsou v dobrém slova smyslu těmi pravými sluníčkáři, protože přinášejí slunce do našeho v lepším případě pragmatického, často i cynického a ironického světa, říkal pan profesor, skvělý a uznávaný lékař, taky obětavý.

Jak se jmenuje, neřeknu. Nepřeju mu, aby se o něm začalo šuškat, že je to nějaký sluníčkář.

autor: Jaroslav Veis
Spustit audio

Více z pořadu