Jaroslav Švarc

20. květen 2022

Když v září 1938 sloužil jako obranná stráž pevnostního opevnění Československa u Hlučína, musel své stanoviště vinou mnichovského diktátu bez boje opustit. O necelé čtyři roky později v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje se spolu s ostatními vzdát odmítl. Jaroslav Švarc byl původně cukrář, kterého válka přivedla až k úkolu spáchat atentát na nejvýraznějšího českého kolaboranta, ministra Emanuela Moravce.

Jaroslav Švarc se narodil 11. května 1914 ve Velkém Újezdu na Olomoucku v rodině tesaře Františka Švarce a jeho manželky Anny, rozené Tylichové. Po ukončení školní docházky rodina počítala s tím, že se chlapec vyučí stejnému řemeslu jako jeho tatínek, avšak s ohledem na jeho slabší tělesnou konstituci se ho rodiče nakonec rozhodli dát do učení na cukráře. Léta 1930–1933 tak strávil jako učeň u firmy Novotný v Čejči u Hodonína a poté odešel do Prahy, kde si našel zaměstnání ve svém oboru.

Na stráži republiky

Na počátku října 1936 Jaroslav Švarc nastoupil povinnou vojenskou službu nejprve u pěšího pluku 23 v Trnavě, odkud byl však už o měsíc později přemístěn k šumperskému pěšímu pluku 13, kde také úspěšně absolvoval poddůstojnickou školu.

Čtěte také

Na konci srpna 1937 byl odeslán do Hlučína a zařazen k nově vzniklému hraničářskému pluku 4 – elitnímu útvaru předurčenému speciálně pro boj v opevnění. U něj sloužil jako velitel kulometného družstva 5./4. hraničářské roty až do tragických mnichovských událostí roku 1938.

Po likvidaci pluku, jehož existence ztratila po předání pevnostních objektů Německu své opodstatnění, byl v listopadu 1938 odeslán na Podkarpatskou Rus. Zde působil až do února 1939, kdy byl přeložen do Hranic k pěšímu pluku 15 a 1. března 1939 propuštěn z činné služby zpět do civilního života.

Po odchodu z armády žil Jaroslav Švarc u rodičů, živil se jako pomocný dělník a usilovně se připravoval na odchod za hranice.

Polská cesta selhala

S okupací Československé republiky nacistickým Německem se totiž jako sokol a velký vlastenec odmítl smířit. Napoprvé se mu pokus odejít do československé zahraniční armády přes Polsko nezdařil. Úspěšný byl teprve napodruhé, kdy na nebezpečnou cestu vyrazil společně se svými přáteli z dětství Bohumilem Bednáříkem, pozdějším velitelem paraskupiny Chalk, a Aloisem Fröhlichem.

Na počátku ledna 1940 přešli slovenské hranice a přes Maďarsko a Jugoslávii dorazili v březnu 1940 šťastně do Francie. Zde byl Jaroslav Švarc v Agde zařazen k 8. rotě 2. čs. pěšího pluku, s nímž se na jaře 1940 zúčastnil bojů s Němci na západní frontě. Po francouzské kapitulaci ustoupil spolu se svou jednotkou do jižní Francie, odkud 27. června 1940 odpluli na lodi Rod el Farag do Velké Británie.

Atentát číslo 2

Na britských ostrovech byl Jaroslav Švarc po vzniku 1. čs. smíšené brigády zařazen k 7. rotě 2. pěšího praporu. Jako její příslušník se v létě 1941 dobrovolně přihlásil k vyslání do okupované vlasti jako parašutista a od 19. září do 20. října 1941 absolvoval kurz útočného boje na STS 25 ve Skotsku, na který navázal parakurz na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Ten úspěšně ukončil na státní svátek 28. října 1941.

Čtěte také

Službu poté opět konal u své jednotky, a to až do konce ledna 1942, kdy odjel na STS 2 na zámečku Bellasis u Dorkingu. Zde absolvoval doplňující výcvik zaměřený na jízdu motorovými vozidly, střelbu, vrhání bomb a ručních granátů.

Po dvou měsících intenzivní přípravy byl 23. března 1942 společně s Ludvíkem Cupalem zařazen do operace Tin. Jejich úkol byl mimořádný – provedení atentátu na jednoho z nejhorších českých kolaborantů protektorátního ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce.

Krach Operace Tin

Do akce byli oba parašutisté odesláni 28. dubna 1942 společně se skupinou Intransitive a následujícího dne kolem půl druhé ráno seskočili u obce Věšín nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem. Při dopadu se však jak Jaroslav Švarc, tak i Ludvík Cupal zranili a skupina se proto nesešla.

Kolem chrámu byly vytvořeny dva neprostupné obkličovací okruhy. Vnitřní zahrnoval kostel s přilehlým blokem domů, vnější sahal na severu po vltavské nábřeží, na jihu pak až po Karlovo náměstí. Uniknout nebylo možné

Raněný Cupal byl nalezen Vojtěchem Lukaštíkem z výsadku Intransitive, jenž mu poskytl první pomoc a dopravil ho k příbuzným na Moravu. Tam oba výsadkáři obklíčení gestapem spáchali 15. ledna 1943 sebevraždu.

Na vlastní pěst

Jaroslav Švarc po doskoku nenalezl nikoho z kolegů ani kontejner s výzbrojí. Vydal se proto na záchytnou adresu do Plzně sám. Odtud pak odjel do Prahy a navázal kontakt s Adolfem Opálkou z výsadku Out Distance, jenž mu v hlavním městě zajistil spolehlivý úkryt. Tam si Švarc doléčoval své zranění a s pomocí smluvených inzerátů v Národní politice se marně pokoušel nalézt spojení na Ludvíka Cupala.

Snažil se pak sám pokračovat ve svém úkolu, ale po atentátu na Heydricha se situace změnila a on se stal prvním z výsadkářů přesunutým do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde 18. června 1942 svedli mnohahodinový boj se stonásobnou přesilou.

Jaroslav Švarc byl jedním ze čtveřice parašutistů, která bránila podzemní kryptu. Poslední náboj si ponechal pro sebe, když předtím navíc požil prudký jed.

Po dobytí chrámové lodi se boj přesunul do krypty, kde se ukrývali podporučík Josef Valčík, rotmistr Josef Gabčík, rotný Jaroslav Švarc a četař Jan Hrubý. Němci si dokonce na pomoc přivolali hasiče, kteří vháněli do krypty okénkem z ulice vodu a kouř
zdroje: Vojenský historický ústav Praha , Facebook Eduarda Stehlíka
Spustit audio