Jaroslav Šonka: Vlci v rouše beránčím

Stalo se to i v posledních dnech, když se na Karla Schwarzenberga sesypala řada kritických poznámek, že on si dovoluje kritizovat politickou situaci a prezidenta republiky v zahraničních médiích, a k tomu užívá příklady, o kterých my přeci dobře víme, a které se zdají brutální a přehnané.

Sotvakdo si uvědomil, že bez publikací v zahraničních médiích by neuspěli ani Masaryk (aktivní během první světové války v USA a jinde), ani Beneš (tehdy a později, hlavně ve Velké Británii), ani Tigrid ve Francii, ani řada jiných. To k prvnímu bodu kritiky.

Tito naši aktivisté si také vždy znovu dovolili – a to je druhým bodem této úvahy -, vizionářsky upozorňovat na problémy, které se pak v historii akcentovaly a vedly k nečekaným východiskům, nebo také ke katastrofám. Vizionáři se vyjadřují dopředu a nevědí, co bude následovat. Prezentují jen koncepce a často i obavy, což bylo obsahem Schwarzenbergova sdělení. V očích dnešních kritiků Karla Schwarzenberga se historie scvrkává na dávno hotové historické povědomí o zlu a dobru, periody historie se zplošťují a zdá se, že rozumíme jen výsledkům, nikoli předchozím periodám, příčinám a náladám. Když někdo dnes Schwarzenbergův poukaz na léta 1933 a 1948 kritizuje tím, že dnes přeci nemáme ani nacizmus, ani komunizmus, je to silně ahistorické.

Demokraticky zvolený Adolf Hitler začal manipulovat německou ústavou a dosáhl toho, že se na základě hlasování Reichstagu stal po svém zvolení kancléřem, postupem let brutálním diktátorem a masovým vrahem. Na začátku jeho vládnutí ovšem nikdo nemůže popřít, že nepřišel se zbraněmi, nýbrž „pouze“ s manipulováním zákonnými pravidly.

Totéž platí o Klementu Gottwaldovi v roce 1948. Formálně to byl demokraticky zvolený ministerský předseda. U obou – Hitlera i Gottwalda - hrála značnou roli i rozštěpená veřejnost, která samozřejmě nebyla v daném okamžiku konfrontována s budoucím totalitním vládnutím a vraždami. Pouze přijala náběhy k něčemu, co sice někteří tušili, ale realitou to ještě dlouho nebylo. Tehdejší „whistlerblower“ pak byli teprve po nějakém čase ve vězení či exilu a skluzu do tragické periody už nikdo nezabránil.

Samozřejmě je otázkou, co se dnes prezidentu Zemanovi povede a jak to později bude vypadat z historické perspektivy. Třeba je to jen hodný zachránce vlasti. Tak se ovšem označovali i jiní. Aktivita demokraticky zvoleného politika, který začíná sondovat prostor právního řádu a své kroky vede ze své individuální motivace tak, aby maximalizoval svůj vliv a testoval své hranice, je však sama o sobě varujícím jevem. K tomu přistupuje podobně rozštěpená veřejná reakce, jako tomu bylo 1933 v Německu a 1948 v Československu.

Je s podivem, že si většina těch, kteří Schwarzenbergovo srovnání kritizují, neuvědomuje, jak přesné ono srovnání je. Opravdu nejde o to, posuzovat důsledky, které v obou případech přišly později, ale o to, jak rizikové to je, když někdo nepsané ústavní zvyklosti odsoudí a zkouší pak, jak daleko může dojít. O vládě premiéra Rusnoka lze říci hodně, což sem nepatří, ale i tam lze najít určité analogie. Jak Hitler, tak Gottwald (ještě jednou podtrhuji, že v daných letech působili v jakžtakž demokratickém systému) sestavovali své první vlády s lidmi, kteří byli jakousi zástěrkou pravých úmyslů.

V prvních vládách Hitlera a Gottwalda také zasedli „odborníci“. Jedni podpořili zbrojení, druzí zahlazovali totalitní snahy z minulosti, tedy ze zdánlivě demokratické periody 1945 – 48. To vše u nás doufejme, bude jinak. Ale poukázat na podobnosti si zaslouží reakci spíše analyzující než odsuzující. Kdo to neví, ať si přečte noviny z obou Schwarzenbergem zmíněných let.