Jaroslav Šonka: Úcta obětem, otázky vůdcům

8. duben 2015

Známá etoložka Jane van Lawicková-Goodallová popisuje jednu scénu v životě svých milovaných šimpanzů ve východní Africe.

Dva velcí šimpanzi se potkají na mýtince. Kandidát na vůdcovství se podívá na vůdce a vyrazí agresivně proti němu. Pak se mu to nezdá, a proto změní malilinko směr pochodu. Projde kolem šéfa a za ním agresivně poláme větve a praští jimi o zem. Ty větve jsou náhradním objektem agrese a tlupě to ukazuje, co by se šéfem udělal, kdyby měl odvahu. Podobně se zachoval pan prezident, když vyjel na amerického diplomata, ač jistě ví, že diplomaté nehovoří jen tak za sebe, ale mají pokyny shora.

Téma je ovšem vážné. Jak se s úctou sklonit před těmi, kdo nás osvobodili. A jak to vlastně je s tou svobodou? Pro lidi v koncentrácích postup Rudé armády opravdu svobodu znamenal. Ovšem do zemí, odkud Rudá armáda vyhnala odporné nacisty, nakonec úplná svoboda nepřišla. Je to opravdu rozporuplná vzpomínka, protože statisícům Rudoarmějců, kteří byli podřízeni rozkazům a umírali na frontě, se toho moc vyčítat nedá. Byli ovšem převodovou pákou opravdu násilného režimu, režimu Stalinova.

Při vzpomínce na ty, kteří za nás zahynuli, bychom si měli připomenout místa, kde se za války odehrálo největší vraždění a nejkrvavější vojenské operace ve východní Evropě. Bylo to s výjimkou bitev u Stalingradu a Leningradu převážně na Ukrajině a v Polsku. Pokud by se mi někdy stalo, že reprezentuji Českou republiku, uvažoval bych o cestě na vzpomínkové setkání právě tam. A důkladně bych se na to připravil.

Ano v Moskvě budou bombastické oslavy sedmdesát let starého vítězství. Podíval bych se ovšem, kdo tam bude se mnou. Bolelo by mne, že chybět budou právě ti ukrajinští a polští představitelé. A zadal bych rešerši o tom, jak moji hostitelé píšou historii těchto sedmdesát let starých časů. Jak se zabývají vlastními koncentráky? Co si povídají o paktu Ribbentrop-Molotov? A jak hovoří o poválečných posunech hranic? Proč se hranice neposunovaly v oblastech okupovaných západními spojenci? Co se posléze stalo s Podkarpatskou Rusí?

Otázek je řada. Většinou bez uspokojivých odpovědí. K tomu všemu bych si přečetl vyjádření slovenského prezidenta a zašel bych s americkým velvyslancem na kafe. Bohudík tyto starosti nemám.

autor: Jaroslav Šonka
Spustit audio

Více z pořadu