Jaroslav Šonka: Složité připomínání

20. leden 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Brána koncentračního tábora Osvětim

Fotografie ze dnů osvobození různých koncentračních táborů jsou známé. Nejsou však dostatečnou pomůckou pro pochopení toho, co se za ostnatým drátem odehrávalo. Vedle táborů, kde se otrockým pracovním nasazením ničili odpůrci nacismu, včetně těch německých, existovaly tábory, sloužící k prostému vraždění populace, orazítkované v nacistické ideologii puncem méněcennosti: Židé a Romové patřili do této kategorie.

Když si 27. ledna připomeneme osvobození Osvětimi, nesmíme zapomenout na to, že řada dalších vyhlazovacích táborů se ocitla za frontou již dříve. Byly to „rekultivované“ lesní remízky na popelu statisíců obětí. Takový Majdanek nacističtí vrazi neopustili jako baráky se zbídačelými vězni. Celé zařízení po likvidaci posledních vězňů prostě odstranili, aby nemohlo podat svědectví o tom, co se tam stalo. Bylo to vlastně přiznání, že sami pachatelé věděli, co dělají. Dodnes potřebujeme studium faktů na místech samotných, ale také v archivech, kde se zachovala celá řada dokumentů.

Péče o to, aby Evropa zůstala společenstvím zemí, kde se i nadále bude bádat nad doklady zločinů, kolaborace či odboje, ale také nad svědectvími toho, co nám po vyvraždění takového počtu spoluobčanů dnes chybí, patří k základním pilířům našeho otevřeného a demokratického vývoje. Při pohledu na naše současná nebezpečí, na netoleranci, na nacionalizmy, které vylučují ty druhé a jiné, a vedou i k teroristickým útokům, je nutné vzpomenout si, že vůči miliónům obětí Holocaustu máme dosud obrovský závazek a komplex úkolů ve výzkumu i v pedagogice.

Vzpomeňme i na to, že to byli naši českoslovenští spoluobčané Rudolf Vrba a Alfred Wetzler, kteří před 71 lety připravovali svůj útěk z Osvětimi. V dubnu pak v Žilině sepsali zprávu, která potřebovala hodně času, než si vedoucí síly protihitlerovské koalice uvědomily perverzitu nacistických protivníků a začaly - vlastně dosti pozdě - své strategické plány orientovat i na osvobození těch, které nacisté opravdu jen posílali na smrt, a to co nejrychleji.

Že dnešní školáci o těchto věcech vědí jen opravdu málo, je ostudným vysvědčením našich pedagogických snah. Je to sice jen průpovídka, když se řekne, že zapomenout na historické události znamená ucházet se o jejich opakování, ale část dnešních brutálních událostí opravdu vypadá, jako by amnezie, tedy ztráta paměti, řídila svět. Něco bychom s tím měli dělat.

autor: Jaroslav Šonka
Spustit audio