Jaroslav Šonka: Jméno jako slepá ulička

Řekněme, čistě teoreticky, že pravicová či levicová vláda má 15 ministrů. Musí tedy taková vláda mít 15 detailních představ o tom, jak s něčím zacházet. Například se zdravotnictvím, se zahraniční politikou, či se zemědělstvím. Přemýšlení o pravicově či levicově vyprodukovaných krávách či prasatech, o pravicových či levicových rámcových podmínkách zemědělství, které vytváří vláda, je přemýšlením perverzním. Vlastně taková zkratka odvádí pozornost od konkrétního zadání, kdy je nám jedno, zda jíme pravicovou či levicovou bramboru.

Zdá se tedy, že mít jen dvě možnosti, je ochuzená perspektiva, k tomu ještě nacvičená v roce 1948: „Kdo není s námi, je proti nám.“ V naší drahé vlasti však máme výtečníky, kteří jsou tak jedineční, že z dichotomie postoupili k jednobarevnosti, že vidí svět jen v jedné barvě, barvě dané vlastním geniálním vnímáním. Po dvou prezidentských periodách určovaných jediným správným názorem vstupujeme do třetí, kde se toto nezmění. Jen ten názor samotný se, možná, změní.

Něco málo se ovšem změnilo už teď. Nový prezident byl do své nové pozice katapultován z vedoucí pozice strany, která si říká „Zemanovci“. Tuhle stranu nevybudoval „vůdce“, či „duce“, či snad „caudillo“ (to vše znamená jedno a totéž), ale Zeman. Ty naznačené historické postavy si vybudovaly přívlastek ke svému jménu, ale ze jména neučinily pojem. Miloš Zeman však postupoval jinak. Procestoval stran několik. Něco asi hledal, u komunistů, v Občanském fóru a u sociálních demokratů. Teprve strana, která používá jeho jméno, ho uspokojila.

Přesto existuje jeden historický příklad, kde jméno vůdčí osoby sehrálo důležitou roli: Juan Domingo Perón v Argentině dlouho hledal politický směr. Měl jisté představy, ale současně chytře sledoval lidovou náladu. Jeho korporativistické představy se lidu nejdříve líbily. I jeho ženy hrály v politice důležitou roli. Třetí žena po jisté přestávce Peronismus obnovila a převzala i politickou vedoucí roli. Moc demokratické to všechno nebylo, a nebylo to ani pravé, ani levé, a skončilo to v muzikálu. Bylo to ovšem spojené se jménem. I když dříve existoval „Bonapartismus“, v novější době to bylo, až do vynoření Zemanovců, jedinečné.

Klaus se jako prezident choval tak, že zdánlivě zastupoval zesnulé, jedinečné a absolutní klasiky liberalizmu (Adam Smith v 18. století samozřejmě o Klausovi nemohl vědět, a tak se Klausovo jméno samotné do té plejády nedostalo). Zeman se chová tak, že právě on je tím klasikem a současně nejlepší hlásnou troubou, která to světu sděluje.

Nějaké historické poučení z příkladu Peronismu u nás moc nečerpáme, protože se jako otylí chrti valíme za pravicovou či levicovou kožkou, zatímco naše elita ví, že je jedinečná. Nechá nás za kožkami běžet a vytváří si vlastní historii. Klausismus se špatně vyslovuje a – jak uvedeno výše – neměl by logiku. O Zemanismu se ovšem brzy poučíme. Průpovídky o sjednocení levice jsou z této perspektivy pouhým žvástem. Naopak, její desintegrace je velmi pravděpodobná, protože „levice“ (i když to slovo nemám rád) se pojmenováním po osobách vždy znovu dostávala do slepé uličky. Snad si někdo vzpomíná na Marxismus.

Můžeme se jen zasnít a představit si, jak to bude vypadat, až se o tom bude hovořit jen v muzikálu. „Evita“ je přeci jedinečná.