Jaroslav Šonka: Evropská identita

Připomeňme si jen knihu Henryho Jamese „The Europeans“ z osmdesátých let devatenáctého století. Z Ameriky opravdu již tehdy bylo na jakousi evropskou identitu vidět. Ovšem Jamesovi Evropané jsou trochu umatlaní kandidáti, kteří se k eticky přísnému protestantskému Bostonu opravdu nehodili.

V čem tedy spočívá evropská identita dnes? A jak vypadají překážky, které panu Dlouhému a jiným znemožňují tuto identitu vidět a nutí ho, stahovat se tak do jakési národní ulity? Jednou z překážek je, když například Národní ekonomická rada vlády hovoří o tom, že mladí lidé potřebují jen jeden cizí jazyk, a to angličtinu. Ochuzuje to naše vědomosti a v anglofilní atmosféře to vytváří zdánlivě „národní identitu“, která se nestará o souvislosti. Třeba tyto: Naše historické prameny kromě češtiny mají podstatné sektory v latině a němčině. Zavírá tedy takováto pouze anglofilní vize přístup k pramenům, které se nás týkají. Mezinárodní pohled nás pak přivede k uvědomění, že dlouhá léta právo a diplomacie své vědění ukládaly ve francouzštině a před tím v italštině. I zde je návrh „pouze“ angličtiny cestou k nedostatku vědomostí o vlastních kořenech – a tedy i o identitě.

A je možné pokračovat dále. Proč je náš přístup k polštině tak problematický, i když dává historicky i filologicky smysl – a ostatně existují i smíšená nářečí. Naše minulá angličtina – tou byla ruština -, je v našich hlavách v úpadku. Inu, a naše děti již sotva rozumí slovenštině. Zatím v době, kdy Henry James viděl „The Europeans“, Francouz Jules Verne psal román, ve kterém Angličan Phileas Fogg (to je – pro neangličtináře mlha) měl francouzského sluhu se jménem Passepartout. A kdo si dnes z mladých lidí tohle přeloží? Česky tomu říkáme německy Šperhák. Tehdy existovala síť humorných předsudků, která zakládala společnou kulturu. A dále: Kdo se dnes, v době hospodářsky úspěšných angličtinářů postará o naše nářečí, která k národní i evropské identitě patří? Zkrátka a dobře, evropská identita je pestrou mozaikou charakteristik, vědomostí, zvyků, jazyků se sítí vzájemných vztahů – a existuje již dlouho.

Také opera je evropský žánr. Mozart napsal na podnět vídeňského císaře, vytvořit konečně opravdu „německou“ operu, svůj „Únos ze Serailu“. Tam německy zpívají Angličanka, Španěl, mluví tam Albánec, basovými áriemi přispívá Turek – jen Němec tam žádný není. Tehdejší císař a podobně i dnešní „Národní“ ekonomická rada vlády chtěli či chtějí koncepčně opravdu něco „národního“, jako národ chtěli či chtějí vybudovat „jasnou“ vizi světa. Dnes to končí perverzní chimérou globálního volného trhu a národních zájmů. I 220 let po tak nenárodním úspěchu Mozartovy opery je nutné připomínat, v čem evropská identita spočívá.