Jaroslav Šebek: Zemřel jeden z architektů vatikánské východní politiky

Odchází tak jeden z posledních žijících topdiplomatů Svatého stolce, kteří byli známi jako architekti tzv. východní politiky zaměřené vůči státům na komunistické straně železné opony.

Čtěte také

Bez Jana Pavla II. by Berlínská zeď nepadla, říká německý kardinál Meisner

V roce 1971 také doprovázel do Moskvy symbol této politiky, kardinála Agostina Casaroliho. Hodnocení této schůzky najdeme i v našich archivech. Sověti byli ke Casaroliho misi krajně podezřívaví.

Vatikánští diplomaté se ani nesetkali s žádným činitelem z kremelské verchušky a museli se spokojit s druhořadými úředníky z vládního aparátu, dohlížejícími na náboženské záležitosti. Komunistické vedení očekávalo od Vatikánu souhlas s jejich politikou v oblasti odzbrojování, o lidských právech či náboženských svobodách nechtěli soudruzi nejen z Moskvy ani slyšet. A to byly také limity této varianty vatikánské politiky vůči socialistickému bloku.

Poté, co si vybral nový papež Jan Pavel II. Casaroliho do funkce státního sekretáře, tedy druhé nejdůležitější pozice vatikánského aparátu, stal se Silvestrini jedním z hlavních tvůrců zahraniční politiky. Vedl jednání s italskou vládou o nové podobě dohody mezi oběma státy, jež byla nakonec uzavřena v roce 1984.

Prefekt Kongregace pro východní církve

U příležitosti oslav tisíciletí přijetí křesťanství v Rusku o čtyři roky později vedl rovněž jednání s Michailem Gorbačovem. Uskutečnil bezpočet setkání ke konfliktním situacím ve světě, například v době argentinsko-britské války o Falklandy či během občanské války v Salvadoru a Nikaragui. Velmi důležitou agendu představovalo pro Silvestriniho také řešení otázek týkající se vývoje v Polsku po vojenském převratu generála Jaruzelského.

Čtěte také

Kardinál Meisner byl „papežovým mužem“ v první linii studené války

V této funkci se však setkával také s československými církevními představiteli, s kardinálem Tomáškem či slovenským arcibiskupem Gábrišem. Na základě těchto informativních schůzek pak navrhoval modely vyjednávání s Husákovým režimem, které se tehdy nesly zejména ve znamení nesouhlasné reakce československých komunistů na vatikánský zákaz činnosti kolaborantského sdružení Pacem in terris. 

Jeho kariéra pak pokračovala od počátku 90. let až do roku 2000 na vysokém kuriálním postu prefekta Kongregace pro východní církve, kdy působil mimo jiné jako prostředník v krizových oblastech na Blízkém východě. 

V květnu 1993 například vedl vatikánskou delegaci, která se setkala s tehdejším iráckým prezidentem Saddámem Husajnem, a snažil se ho přimět, aby byl vstřícnější k mezinárodnímu společenství. Jako zkušený diplomat pak působil jako poradce dalších papežů, Benedikta XVI. i Františka, a to přesto, že mu bylo už přes 90 let.   

Autor působí v Historickém ústavu AV ČR