Jaroslav Šebek: Zařídil to Chávez?

Tento bizarní názor při vší absurditě svým způsobem odráží aktuální kontrasty i politicko-společenské peripetie jihoamerického kontinentu. V současné době jsme svědky, že v řadě zemí regionu se dostaly k moci levicové vlády, které se snaží léčit obrovské sociální problémy politickými recepty. Z prvních zpráv a hodnocení nového pontifika lze vyvodit, že také on představuje symbol zájmu o chudé a potřebné.

Jeho východiska při řešení bídy na kontinentu však vychází z poněkud jiných hledisek, které mimo jiné předpokládají zachování demokratických svobod jednotlivce a jeho občanských práv, nejedná se tedy o nějakého Cháveze v církevním balení. Každá země oblasti má však i svou specifickou historii, zejména díky vládám řady více či méně brutálních autokratických režimů. Kus této historie má v sobě i současný papež, který byl zprvu spíše konformní k argentinské vojenské vládě (ujala se moci v březnu 1976), aby se pak významně, ostatně jako mnoho církevních elit regionu, podílel na návratu demokracie a pádu junty. Pokud však odmyslíme sociální, politické či mezinárodní kontexty, stojí za to si rozhodně povšimnout osobního charismatu nové hlavy katolické církve.

Přiznám se, že od prvních chvil, kdy se v bílé klerice objevil na svatopetrském balkoně, mi silně připomněl papeže Jana Pavla I., který sice vykonával úřad Kristova náměstka jen 33 dní na přelomu srpna a září 1978, ale svou skromností a pokorou se zapsal hluboce do paměti zvláště Italů. Je zřejmé, že právě tyto vlastnosti mohou pomoci vylepšit pošramocený obraz katolické církve ve veřejném prostoru tím, že bude prezentovat „lidskou“ tvář církve, která není uzavřená ve věžích ze slonoviny, izolovaných od skutečných problémů, ale stojí nablízku dnešnímu člověku. Samozřejmě, že je potřeba při očekávání dalších kroků nového papeže zůstat stále realisty a nepodléhat přílišné euforii, protože vedle něho bude hrát v novém směřování církve významnou roli i sestava kurie. Můžeme se však vždy nechat příjemně překvapit.