Jaroslav Šebek: Nezahojené rány Rakouska

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 12. března 1938 napochodovala za velkého aplausu Rakušanů do země hitlerovská vojska

Mnozí odborníci tvrdí, že jedním z problémů českého národa je obtížné hledání vztahu k minulosti, zejména k některým kapitolám z moderní doby. Historické frustrace však řeší i další národy, v těchto dnech si události, které dodnes část veřejnosti rozdělují, připomíná sousední Rakousko.

Před osmdesáti lety totiž vzplál ozbrojený konflikt, jehož aktéry byli sociální demokraté, kteří se střetli s vládní mocí, usilující o autoritativní řízení země. Demontáž demokracie začala na jaře 1933 rozpuštěním parlamentu, pokračovala vyhlášením programu prosazení stavovského státu a vyvrcholila v únoru 1934 krvavými boji, které si především ve Vídni vyžádaly mnoho stovek mrtvých a raněných.

Poté následoval zákaz sociální demokracie, popravy vůdců revolty a emigrace většiny čelných funkcionářů, zejména do Československa. Stavovský režim se opíral o vlivnou katolickou církev a italské fašisty.

Navzdory stále většímu časovému odstupu od tehdejší konfrontace problémy s interpretací událostí stále přetrvávají. Po druhé světové válce byla totiž hlubší diskuse o období od vítězství autoritativních sil až do anšlusu, tedy násilného připojení Rakouska k Německu (stejně jako o odpovědnosti za nacismus) tabuizována. Rovněž ve školních učebnicích se toto téma ocitlo na okraji.

Společný přístup ke vzpomínkám na traumatický zážitek občanského střetu se hledal těžko i na symbolické úrovni. Političtí následovníci znepřátelených stran – lidová strana a sociální demokraté – tvořili totiž po roce 1945 pilíř politického systému Druhé republiky, která se deklarovala jako protipól k zaniklé předválečné státnosti, a jejich hlavní snahou bylo ukázat smysl pro dialog.

Politické elity se tak dlouho tématu stavovského státu a cesty k němu vyhýbaly obloukem. Teprve v roce 1964 se rozhodli vládní činitelé z obou stran uctít společně památku obětí bratrovražedných bojů a vyzvali všechny Rakušany, aby za ně společně drželi minutu ticha.

K nalezení konsensu v pohledu brání zejména rozdílné vnímání kancléře Engelberta Dollfusse. Konzervativní tábor ho dlouhou dobu prezentoval jako oběť, protože byl za několik měsíců po vzniku stavovského státu, v létě 1934, zavražděn stále silnějšími domácími nacisty při neúspěšném pokusu o puč.

Paměť rakouských socia­listů však dosud uchovává zejména obrazy hořících dělnických bytů ve vídeňském Karl-Marx-Hofu, které nechal Dollfuss ostřelovat dělos­třelectvem. I proto tak jitří možnost společného pohledu na tuto část rakouské historie třeba fakt, že Dollfussův portrét je dodnes na čelném místě v zasedací místnosti lidoveckého parlamentního klubu.

Fakt, že pomyslné zákopy však nejsou již tak hluboké, prokázal při letošním výročí vicekancléř a předseda lidovců Spindelegger, který uvažuje o tom, že by kontroverzní podobiznu doprovázel i nějaký vysvětlující text od odborníků.