Jaroslav Šebek: Dva svatí papežové a encyklika na svátek věrozvěstů

02284656.jpeg
02284656.jpeg
Letošní jubileum slovanských věrozvěstů na svátek 5. července na Velehradě získalo nečekaně silnou rezonanci událostí, která se odehrála o téměř patnáct set kilometrů dále. Papež František totiž v tento den ve Vatikánu oznámil, že bude kanonizován, s velkou pravděpodobností ještě před koncem roku, jeden z největších pontifiků v historii, Jan Pavel II.

Jak se zdá, má již své místo na nebi oficiálně zajištěno, jeho role na zemi se hledá přece jen obtížněji. Všichni se určitě shodnou na jeho významné roli při bourání železné opony nebo při jeho evangelizačních misích po světě. Pokud se však podíváme pod povrch tohoto obrazu prvního Slovana v papežském úřadě, zjistíme, že i dnes budí i nejednoznačné názory, protože podle jednoho tábora kritiků postupoval v zavádění reforem příliš pomalu, pro druhé však ztělesňoval přílišný liberalismus. I vzhledem k trvajícím polemikám je o to více zajímavé, že se pocty svatořečení dočká už osm let po smrti. Překvapivost zprávy byla ještě znásobena tím, že do galerie svatých má současně přibýt i další hlava katolické církve z moderních dob, Jan XXIII., spojený zejména se svoláním II. Vatikánského koncilu. Cílem jeho jednání bylo po dlouhé době tápání adekvátně reagovat na dynamické civilizační proměny moderní epochy i v církevních řadách. Možná právě v události koncilu lze najít spojovací nit mezi oběma osobnostmi, které budou jistě poutat pozornost i dál.

Vraťme se však k současnému papeži, který v poslední době rád opakuje slova o tom, aby se církev otevřela dialogu a snažila se řešit i vážné problémy světa, mezi nimi otázky chudoby a s ní spojené sociální dopady. Symbolicky to připomněl i dnešní návštěvou, první mimo Řím, na jihoitalském ostrově Lampedusa, cíl lodí s africkými migranty, kteří se stávají mnohdy obětí obchodníků s lidmi. V teoretické rovině pak předestřel svůj program ve své první encyklice „Lumen fidei“, představené rovněž minulý pátek. První hodnocení nového, meditativně laděného dokumentu připomínají, že nekonformní Argentinec chtěl mimo jiné naznačit, že se od svého zvolení chce prioritně soustředit na obnovu víry, z čehož chce udělat odrazový můstek pro další reformní kroky. Navazuje přitom na pozice svého předchůdce Benedikta a poprvé v církevní historii tak vyšlo dílo, na jehož vzniku se podíleli dva papežové. Můžeme to chápat jako gesto respektu k Benediktovým teologickým znalostem i jako výraz snahy dát najevo kontinuitu v tom, co i on do budoucna považuje za podstatné, například spolupráci mezi vědou a vírou.