Jaroslav Bican: Volba prezidenta se blíží, výsledek se nedá odhadnout

Předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka naopak uvedl, že diskuze o tom, koho sociální demokracie do prezidentské volby nominuje, případně podpoří, vypuknou až po březnovém stranickém sjezdu.

Stejně tak zůstává nejasné, jak se v této otázce zachová hnutí ANO. Uskupení Andreje Babiše nově uvažuje o vypsání referenda, ve kterém by jeho členové rozhodli, koho ANO v prezidentské volbě podpoří. Vnitrostranické referendum už dříve avizovala i sociální demokracie. Zatím ale nic nenapovídá tomu, že by hnutí ANO či ČSSD prezidentské volby nějak zvlášť řešily. Andrej Babiš jen opakuje, že za dobrého kandidáta by považoval ministra obrany Martina Stropnického.

Podobně si počínají i předsedové dalších politických stran. Když přijde řeč na prezidentské volby, jsou jejich stanoviska asi stejně nekonkrétní jako před rokem. Zástupci TOP 09, ODS a hnutí Starostové a nezávislí deklarují ochotu nepostavit svého vlastního kandidáta a dohodnout se na podpoře takového, který by porazil Miloše Zemana. Naproti tomu KDU-ČSL by se ráda postavila za některého z nezávislých kandidátů, který k ní bude mít hodnotově nejblíže.

Vypadá to, že na rozdíl od minulé volby se politické strany drží zpátky. Zůstávají u prázdných proklamací a do ničeho se nehrnou. Takový přístup je nakonec možná i rozumný. Při pohledu na chování voličů v nedávných krajských a senátních volbách je zjevné, že samotná visačka určitého subjektu mnoho hlasů nepřinese. Výjimkou není ani hnutí ANO, jak se ukázalo ve volbách do horní komory Parlamentu. Užitečná může být finanční podpora či pomoc v kampani, to však pouze u kandidátů, kteří si ji neumí zajistit jinak.

Dlouho to vypadá, že se nic neděje

Zdrženlivost se ale netýká jen politických stran. V poslední době se také spekulovalo o prezidentské kandidatuře Petra Pitharta. Začalo to jeho nedávným projevem v Rudolfinu k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Pithart sám se vyjádřil, že zváží, má-li zvažovat, se o post hlavy státu ucházet.

Bývalý předseda české vlády a Senátu Petr Pithart|foto: ČTK,ČTK

Říct to ještě více opatrně a váhavě to snad ani nešlo. Člověk si vybaví lékárenské váhy, na jejichž misky se přepečlivě klade pro a proti. Pozorně se sleduje, jak se misky vychylují, naklánějí se sem a tam a velmi, velmi dlouho se vyhodnocuje, pro kterou stranu vah by bylo lepší se rozhodnout a celé se to natahuje do té doby, než samotná délka zvažování přinese zápornou odpověď.

A tak se kolem prezidentské volby přešlapuje po špičkách. Politické strany mají právo výběr hlavy státu ignorovat a vyhýbat se jednoznačným odpovědím. Nemají povinnost stavět vlastní kandidáty, ani se domlouvat na společných, ale samotní uchazeči a uchazečky, kteří by rádi svedli boj o Hrad, by se vyjádřit už mohli a když ne slovy, tak alespoň vlastní aktivitou, zájmem o své budoucí voliče a tím, že se s nimi budou setkávat a bavit.

Hlavní je totiž osobnost kandidáta a jeho schopnost navázat s voliči přímý kontakt. Musí zaujmout, mít něco za sebou a zároveň dát najevo, že občany respektuje a nepovažuje za ztrátu času s nimi mluvit.

I v případě, že by se Miloš Zeman pokusil svůj mandát obhájit, nepůjde o klání, které by bylo dopředu rozhodnuté. Prezident Zeman je silný kandidát, ale jeho přesvědčení, že může cokoli a jeho podporou to nehne, může být jeho slabinou. Konkrétní kroky mu asi výrazně neuškodí.

Atmosféra škodolibosti, zášti a úskočnosti, která se kolem něho hromadí, se mu však nakonec může stát koulí u nohy. Je v ní cosi ošidného. Dlouho to vypadá, že se nic neděje, ale v jistý moment vám to může odradit vlažné příznivce.