Jaroslav Bican: Čeká nás dlouhá a vypjatá bitva o Hrad
Přestože se letní debata o tom, kdo bude kandidovat na příštího prezidenta České republiky, zvrhla v jednu velkou šarádu, kterou nemá smysl příliš komentovat, stojí zato v souvislosti s příští volbou hlavy státu učinit pár poznámek.
Od poslední prezidentské kampaně už uplynula nějaká doba, emoce vychladly a vypjatá atmosféra, která doprovázela souboj o tento post, byla překryta novými kauzami a politickými zápasy.
Do příští volby je však ještě daleko. Jinak řečeno, více věcnou a umírněnou debatu než nyní v souvislosti s výběrem hlavy státu už asi nezažijeme. Situace bude jenom horší.
Možná řeknete, a jak do toho zapadá ten letní vzruch, kdy za určitých podmínek svoji prezidentskou kandidaturu nejprve oznámil Zdeněk Škromach, Tomáš Halík a nakonec i Václav Klaus? To má být ta věcnost a umírněnost?
Přesně tak. Fraška, kterou máme za sebou, je dost možná příznakem toho, že v příští prezidentské volbě nás čeká ještě mnohem vypjatější a delší bitva o Hrad, než byla ta minulá.
Má to řadu důvodů. Přestože o sobě Miloš Zeman nedává v poslední době příliš vědět, už během prvního půlroku svého prezidentování ukázal, o co všechno se v případě prezidentského postu hraje. Z úřadu hlavy státu učinil opět o něco žádanější a silnější pozici.
To se samozřejmě promítne i do samotné volby. Protože cena možné výhry stoupla, naroste i vyhrocenost celého klání.
Dalším faktorem je to, že souboj Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga ve druhém kole bude vnímán jako jistá šablona, kdy za budoucí favority bude považován lidový kandidát na jedné straně a nositel étosu Václava Havla na straně druhé. Takovéto jednoduché dělení, které vůbec není dané a nevyhnutelné, bude mít tendenci se dále reprodukovat.
Bude se hledat dvojice kandidátů, která by do obou typů zapadla. Právě to ostatně bylo vidět i nyní na Zdeňkovi Škromachovi a Tomáši Halíkovi. Další kandidáti by v podobném případě byli prezentováni jako pouhé křoví. Toto pojetí kampaně zvyšuje její vypjatost.
Nejde už také o výběr konkrétní osobnosti, ale o pokračování zápasu dvou podob politiky a společnosti. Spor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem splyne v jedno s prezidentskou volbou a stane se kritériem, podle kterého voliči přidělí svůj hlas.
Nejenom, že se tato volba stane něčím, čím být nemá – referendem o tom, jakému pojetí světa dáme přednost, ale především na sebe strhne mnohem větší pozornost a váhu, než si zaslouží.
To, že se prezidentská kandidatura může stát tématem tři a půl roku před samotnou volbou, svědčí o mnohém a rozhodně to nelze svádět jen na okurkovou sezónu. Nejlepší by bylo, kdyby se hlavou státu stal někdo nemastný, neslaný, kdo stojí někde uprostřed mezi oběma zmíněnými archetypy a není moc vidět a slyšet.
Opravdu by takový člověk jako prezident představoval pro naši parlamentní demokracii nějakou újmu? Potíž je v tom, že někdo takový se v přímé volbě hlavou státu nikdy nestane. Tento způsob volby si zkrátka žádá něco jiného. Máme se tedy na co těšit.
