Jaro 1968: Jak politická opozice vstávala z hrobu
Nemůžete vzniknout, nemůžeme vás povolit. Nejde to kvůli naší minulosti, dostalo by nás to před únor 1948. A nejde to ani vzhledem k mezinárodním souvislostem. To slyšeli zástupci přípravného výboru sociální demokracie od představitelů KSČ po celé jaro 1968.
S politickou opozicí to měla KSČ na jaře 1968 těžké. Po únorovém převratu, když takzvaně „obrozovala“ stávající Národní frontu, se sice chopila absolutní vlády, ale aby to nevypadalo tak okatě, své tehdejší koaliční strany se rozhodla nezakazovat, ale potřela je trochu rafinovanějším způsobem.
Čtěte také
Lidovci si směli ponechat svůj název, ale jejich vládní vliv byl eliminován, staré vedení skončilo v emigraci nebo ve vězení a v čele stanul kolaborantský alkoholik, zběhlý páter Josef Plojhar. Podobně tomu bylo u národních socialistů, kteří se přejmenovali na Československou stranu socialistickou. Obě tyto formace potom po čtyřicet let předváděly jakousi stínohru, kdy hlavním lídrem ve státní koalici i v Národní frontě byla KSČ s ústavně „posichrovanou“ vedoucí úlohou.
Sociální demokracie dopadla v roce 1948 trochu jinak – KSČ ji na slučovacím sjezdu v létě prostě spolkla, čímž bylo údajně dovršeno sjednocení dělnických stran. Mimochodem podobný postup byl zvolen v sousední NDR, s tím, že tam se komunisté byli ochotni aspoň vzdát svého názvu.
Bývalí sociální demokraté byli sice v objetí s KSČ omezováni, někdy i šikanováni, ale někteří jejich představitelé v čele se Zdeňkem Fierlingerem si přišli na hezké politické funkce. Jejich dvacetiletá kolaborace byla v roce 1968 těžkým dědictvím, na které se nedalo ani zapomenout, ani navazovat.
Klub politických vězňů sociální demokracie
Rok 1968 a nástup občanských aktivit ukázal, jak prohnilý a vlastně i nefunkční tento model byl v okamžiku, když došlo na snahu emancipovat politický systém v zemi a učinit ho trochu životaschopnějším.
Čtěte také
Kardinální otázka zněla: pokud KSČ do svého Akčního programu napsala, že svou vedoucí úlohu chce napříště uplatňovat nikoli direktivně, ale na základě přesvědčování a vlastním pozitivním příkladem, do jaké míry mohla připustit i emancipaci ostatních politických stran?
S lidovci a Československou stranou socialistickou bylo té práce méně, obě strany byly léty koexistence s KSČ natolik oslabené, že jen s námahou hledaly vlastní agendu. Sociální demokracie byl jiný kalibr.
Ti, kdo se pokoušeli obnovit ji – za všechny jmenujme významného posrpnového exulanta Přemysla Janýra –, měli za sebou tvrdou zkušenost komunistického kriminálu a neměli v podstatě co ztratit.
Ale ačkoli jednali po celé jaro a začátek léta 1968 přímo s těmi, kdo byli považováni za nejdemokratičtější politiky KSČ – jmenovitě s Františkem Krieglem jako šéfem Národní fronty a s předsedou parlamentu Josefem Smrkovským –, nedočkali se jiného než odmítavého stanoviska. Svým způsobem tomu šlo rozumět. I tak si v Moskvě o opozičních iniciativách sociálních demokratů, stejně tak jako KAN a K231, mysleli to nejhorší.
Vrátný, který neotevřel
Přestože přípravné výbory sociální demokracie sice utlumily těsně před okupací svou činnost, byla situace s opozicí dlouhodobě stejně tak patová jako neudržitelná.
Čtěte také
Zatímco opoziční aktivisté vymýšleli, jak vydržet do klíčového zářijového sjezdu KSČ a pak se pokusit znovu prosadit své formální uznání, KSČ se naopak během léta snažila vymyslet způsob, jak takové snahy usměrnit, aby neprovokovaly Sověty a neohrožovaly samotnou KSČ.
Vtip byl v tom, že v té době nemohla v Československu vzniknout žádná politická strana, která by nebyla členem Národní fronty, mimo tuto instituci se žádný, byť i formální politický život nesměl odehrávat. Přes tohoto „vrátného“ se prostě nešlo dostat.
Nový zákon o Národní frontě se však do okupace přijmout beztak nestihl a vpád vojsk samozřejmě udělal všem snahám o obnovu sociální demokracie konec, stejně jako dalším opozičním aktivitám.
Čtěte také
Stávající lidovci a socialisté sice nabrali během uvolnění roku 1968 nové členy, ale jejich podíl na moci nadále zůstal minimální. Lidovci přežili listopad 1989 díky křesťanské orientaci a energii nového vedení v čele s Josefem Luxem, socialisté se stali zcela marginálními.
Nelze na závěr obejít jednu domněnku: obnovená sociální demokracie zažila po listopadu 1989 postupně famózní politický úspěch, ovšem i díky tomu, že se v ní sešli idealisté, kteří měli na paměti odkaz svých bojovných předchůdců (a to i těch z roku 1968), spolu s bývalými členy KSČ z normalizačních dob.
Pro budoucnost bylo toto rozštěpení sociální demokracie zřejmě fatální. A není úplnou náhodou, že pozdější významný předseda ČSSD Jiří Paroubek svou politickou kariéru začal v řadách předlistopadových socialistů a po letech – už v čele sociálních demokratů – zcela bez skrupulí volal po spolupráci sociální demokracie a komunistů. Strany, která umírněnou levici v české politice do značné míry zničila.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
