Jan Vávra: Stranické aktivity státního úředníka

Prezident Miloš Zeman
Prezident Miloš Zeman

Václav Havel se snažil vystupovat jako skutečně nadstranický prezident, ačkoli jeho sympatie a antipatie pro jednotlivé politiky a politické strany byly všem zřejmé. Václav Klaus si s tím již hlavu nelámal a svým lidem dokázal z titulu svého úřadu účinně pomáhat. Nyní jsme se dostali do dalšího stádia. Přímo volený prezident má vlastní politickou stranu nesoucí jeho jméno a její funkcionáři obsadili klíčové pozice v prezidentské kanceláři.

Vedoucí kanceláře prezidenta republiky, kterým je bývalý předseda Zemanovy strany, se nyní nechal slyšet, že je připraven kandidovat za tuto stranu do sněmovny. Možná ještě závažnější je ale jeho prohlášení, že nevidí nic špatného na tom, když bude pomáhat Zemanově straně se sháněním finančních prostředků na volební kampaň.

Pan Mynář evidentně nechápe – nebo spíše nechce pochopit – jaké je postavení státního úředníka. Nikomu samozřejmě nelze bránit, aby kandidoval ve volbách, před tím by ale měl funkci v kanceláři prezidenta republiky opustit. A využívat pozici státního úředníka ke shánění peněz pro politickou stranu již není přípustné vůbec.

Je jasné, že dveře k takovému chápání role prezidentské kanceláře otevřel Miloš Zeman, který ideu nadstranického prezidenta hodil do koše a začal vystupovat jako solitérní hráč na současné politické scéně. Není potom divu, že jeho podřízené rovněž láká využít majestátu svého úřadu k získání nějakých benefitů, byť třeba ve formě finančního příspěvku na volební kampaň.

Financování volebních kampaní se přes všechny diskuse stává stále více třaskavinou, vloženou do základů důvěryhodnosti našeho parlamentního systému. Současné pojetí volebních kampaní, kdy masivní nasazení pečlivě vyretušovaných tváří na billboardech nahrazuje nedostatek jakéhokoli sdělení, klade na politické strany značné finanční nároky.

Agentury a média sice poskytují politikům blíže nespecifikované slevy, to ovšem jen vzbuzuje podezření, jaké protiplnění politické strany slíbily. Výsledkem je, že se politické kampaně před volbami nijak zvlášť neliší od reklamních kampaní na nový druh šampónu na vlasy. Vzhledem k tomu, že výdaje na volební kampaně jsou – kromě zdrojů ze zvláštních fondů - hrazeny z příspěvku, které strany dostávají ze státního rozpočtu, platíme si vlastně všichni možnost, aby z nás politické strany před volbami svými billboardy dělali ještě větší hlupáky.

Jedním z možných řešení by bylo omezení výdajů na volební kampaň, což by omezilo především velkoplošné billboardy. To by ovšem - kromě jiného - vyžadovalo větší transparentnost stranického financování. Proto se mu strany tvrdošíjně brání. Takže nadále budou na naše emoce útočit dokonalé obrazy politiků, doplněné o nic neříkající slogany a výkřiky, které s programem a skutečným směřováním stran nemají nic společného.