Jan Vávra: Odkud hrozí rozvrat

Bývalý poslanec ODS Ivan Fuksa opustil ostravskou vazební věznici
Bývalý poslanec ODS Ivan Fuksa opustil ostravskou vazební věznici

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyjmulo tři bývalé poslance ODS z moci státního zástupce, rozdělilo společnost a vneslo chaos do jejího vnímání spravedlnosti. Na jedné straně stojí politici, z nichž zejména ti z ODS se snaží využít momentu překvapení a jednou provždy se vypořádat s tím, co nazývají honem na čarodějnice. Na druhé straně je většina právníků, z nichž někteří – abychom použili slov Vladimíra Baláše – mají pocit, že se soudci z Nejvyššího soudu zbláznili.

Podobné konflikty samozřejmě k demokracii patří a utváří se v nich její charakter, v našich podmínkách je bohužel debata spojena se značnou dávkou demagogie, takže výsledkem může být spíš rozvrat než posílení právního státu.

Je jasné, že politikům se stýská po době, kdy policisté museli hlásit nahoru každé vyšetřování výše postavené osoby a kdy duo Rampula - Grygárek spolehlivě zametalo pokusy o pohnání našich mocných ke spravedlnosti. Přesto je reakce ODS na – nebo dokonce za – hranicí zastrašování státních zástupců a policie. Slouží ke cti nové ministryni spravedlnosti, že volání po kárném řízení pro Ivo Ištvána striktně odmítla, bohužel jsme neslyšeli nic podobného z úst nového ministra vnitra. To i přes to, že Miloš Zeman po nové vládě chtěl, aby zajistila nezávislost při vyšetřování tohoto případu a vyzval politiky, aby verdikt Nejvyššího soudu nekomentovali.

Jakkoli jsou lidsky pochopitelné pocity Petra Nečase, jehož nejbližší osoba stále sedí ve vazbě, jeho rétorika je nedůstojná dospělého muže. Dramatické vznášení otázek, zda příště nebudou státní zástupci svědky nebo obviněné mučit, je více než křečovité. Nakonec Petr Nečas se zamotal do vlastních tvrzení, když se zastával své partnerky Jany Nagyové s tím, že jen dohadovala termíny schůzek a zajišťovala chlebíčky. Škoda, že se přítomní novináři nezeptali, proč člověk zařizující na Úřadu vlády chlebíčky bral s odměnami i 273 tisíc hrubého. Kolik potom brali lidé, kteří nesli odpovědnost a rozhodovali?

Své pověsti zručného demagoga nezůstal nic dlužen bývalý prezident Václav Kalous, podle kterého se represivní složky – což je termín označující policii v totalitním zřízení – vymkli kontrole volených zástupců lidu. Represivní aparát prý pod masou šíření dobra může zlikvidovat politický systém. Václav Klaus ovšem zůstal tedy věren své oblíbené teorii, že pokud je někdo zvolen zástupce lidu, může si minimálně čtyři roky dělat, co chce. A pokud mu v tom chce někdo bránit, jde o likvidaci systému.

Výroky pánů Nečase i Klause sice nelze brát vážně, ale protože jejich výkřiky nemají ze strany politiků žádnou protiváhu, jejich popis situace může ovlivnit vnímání této kauzy celou společností. Na pohledu některých novinářů je to ostatně již znát. Nezbývá tedy než doufat, že si soudci Nejvyššího soudu se svým zdůvodněním pospíší a že svoji logikou vnesou do současné debaty více racionality a méně demagogie.