Jan Vávra: Místo vytěsněné minulosti nastupují mýty
Po smrti Karla Gotta se rozhořela emocemi nabitá polemika, jejím ústředním tématem byla otázka, zda byl náš Zlatý slavík jednou z nejvýznamnějších osobností českého národa.
Nebo naopak příkladem jeho selhání tváří v tvář komunistickému režimu. Debata obrátila naši pozornost k jedné dosud vytěsňované kapitole naší nedávné historie. Tou je období takzvané normalizace.
Čtěte také
Bohužel ani 30 let po skončení komunistického režimu nevznikla žádná komplexní historická práce, která by shrnovala aspoň ta nejdůležitější fakta. Oficiální historiografie se tváří, jako by normalizace ani neexistovala, a ústav, který má zkoumání totality v popisu práce, se tomuto období spíše vyhýbá.
Spisovatelé a filmaři se sice k této etapě naší nedávné minulosti vracejí – nakonec je to součást jejich vlastního života –, ale většina příběhů líčí radosti i starosti každodenního života obyčejných lidí, ve kterých je zlo normalizačního režimu vyčleněno jaksi mimo horizont jejich životů. Tito slušní a v jádru dobří občané s ním ve svých příbězích nemají vlastně nic společného – samozřejmě kromě toho, že se mu musí podřídit.
Příběh Karla Gotta, tak jak jsme ho v minulých dnech z různých úst slýchali, potvrzuje tuto interpretaci normalizace, podle které z venku importované zlo přinutilo slušný a v jádru dobrý český a slovenský národ podřídit se komunistickému režimu, volit kandidáty Národní fronty, jásat na manifestacích a odsuzovat antisocialistické živly, ačkoli si většina populace myslela něco jiného.
Proletáři všech zemí, spojte se!
Jestliže bychom ale začali vážně zkoumat, jakým mechanismem se normalizační režim v Čechách tak rychle a pevně etabloval, možná bychom zjistili, že nebyl udržován jen brutálním a z venku importovaným násilím, ale že přežíval také díky kariérismu nemalé části populace nebo jen i díky její touze po klidném životě bez rizika, s trochou obyčejného lidského štěstí a v relativním materiálním dostatku.
Čtěte také
Stále jsme si totiž neodpověděli na otázku, kterou v eseji Moc bezmocných položil Václav Havel, totiž zda onen legendární zelinář dával mezi mrkev a cibuli heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ ze strachu, anebo z prospěchu. Kousnout do tohoto kyselého jablka je zatím nad síly nejen většiny populace, ale – což je mnohem horší – i našich intelektuálních elit.
Nelze se proto divit, že je pohádka o Karlu Gottovi jako o slušném a poctivém populárním umělci, který jen dělal to, co umí, tak lákavá. Působí jako útěcha tváří v tvář našemu vlastnímu selhání v době normalizace a všechny nás zbavuje jakéhokoli podílu na fungování normalizačního komunistického režimu. Skutečnost, že Karel Gott byl mezinárodně uznávanou hvězdou, činí naši problematickou minulost ještě snesitelnější.
Dojemné vzpomínky nejen na krásný hlas, ale především na slušné chování a charakter našeho nejpopulárnějšího pěvce ukazují, že pokud neexistuje racionální a poctivá reflexe minulosti, zaplní veřejný prostor okamžitě milosrdné mýty a pohádky, které odpovídají obrazu, jaký bychom si o sobě chtěli vytvořit a jak bychom sami sebe rádi viděli.
Nakonec nejlapidárněji a nejvýstižněji to shrnul ministr kultury Lubomír Zaorálek: „S Karlem Gottem se nám žilo dobře.“
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
