Jan Vávra: Korupční potenciál evropských peněz

Jedním viníkem je tedy ministerstvo průmyslu a obchodu, které administraci programu svěřilo Hospodářské komoře, ve které jsou zastoupeny firmy, které se o dotace ucházely, takže si schvalovaly peníze na vlastní, často zcela zbytečné projekty. Druhým viníkem je středočeská regionální rada, a to především kvůli předraženým nákupům přístrojů pro nemocnice.

Evropská komise požaduje pokutu 300 milionů korun a hrozí, že vyměří další. První náměstek ministra pro místní rozvoj Daniel Braun, který má čerpání evropský dotací koordinovat, sice tvrdí, že situace není tak vážná jako v roce 2012, je ovšem otázkou, zda nás má takové vyjádření uklidnit. Zatím jsme stihli získat necelou polovinu evropských peněz, které máme k dispozici. Podle střízlivých odhadů nestihneme z celkové částky 800 miliard vyčerpat minimálně 10 až 20 procent.

Stojí rozhodně za zamyšlení, proč máme pořád takové problémy čerpat peníze na smysluplné projekty, když nám to někdo tak štědře nabízí. Podle dostupných informací Evropské komisi vadí především netransparentnost veřejných zakázek a pak zejména skutečnost, že úřady nedokáží krádeže nebo podvody při čerpání evropských peněz odhalit. Existuje ovšem i opačné vysvětlení, se kterým přišli politici ODS v čele s bývalým premiérem Nečasem. Podle jejich originální teorie mají evropské dotace takzvaně korupční potenciál. Čili viníkem toho, že se evropské peníze rozkradou, nejsou chudáci čeští politici, úředníci nebo podnikatelé, ale zpupní bruselští úředníci, kteří je této ponižující a neférové zkoušce vystavují. Taková pozice samozřejmě odhaluje jak nedospělost našeho vztahu k Evropské unii, tak zejména nedostatek odpovědnosti a krátkodobost perspektivy našeho uvažování. Dá se to srovnat s myšlením takzvaně sociálně nepřizpůsobivých spoluobčanů, kteří se nastěhují do nového obecního bytu a první večer zatopí parketami, protože je to v danou chvíli nejvýhodnější.

Jak ukazují zkušenosti především z regionálních programů, podvody a rozkládání evropských dotací v takovém měřítku se dějí v lepším případě za aktivní spoluúčasti, v horším dokonce v režii samotných politiků, kteří by kontrolu čerpání měli zajistit. Řešením tedy může být - udržet politiky od úřadu kontrolujícím čerpání dotací co nejdál. V tom by jistě aspoň pomohl služební zákon. Úředník, který může ztratit definitivu, bude uvažovat přece jen jinak než politik, který si za dobu svého mandátu chce nehrabat co nejvíc.