Jan Vávra: Jaký stát vlastně chceme?

A tak státní aparát už za první vlády Václava Klause utěšeně bobtnal. Z oblíbeného ministerstva financí se stal tučný moloch.

Čtěte také

Bláha z Hlídače státu: Máme statickou státní správu a populistické politiky, proto tu je čtvrtá vlna

Tento trend dál pokračoval, například v prvním roce pravicové Topolánkovy vlády, která si říkala vláda rozpočtové odpovědnosti, se počet úředníků zvýšil zhruba o osm set. I ministři hnutí ANO za prvních pět let své vlády přijali asi pět tisíc nových státních zaměstnanců.

Podle údajů ministerstva financí zaměstnávaly státní úřady v roce 2019 téměř 470 tisíc lidí – to byl proti předchozímu roku nárůst zhruba o 17 tisíc.

Když jedna a jedna není dva

Státní úředníci jsou mocnou silou a žádná politická garnitura si to s nimi nechce rozházet. Platí pořád staré pravidlo, že velikost politika nebo úředníka se měří počtem jeho podřízených. Přijímání nových úředníků se často obhajuje zvyšováním kvality práce daného úřadu.

Dalo by se tedy čekat, že více úředníků stihne vykonat více práce a státní správa bude fungovat lépe. Ovšem již dříve se ukázalo, že zákony profesora Parkinsona platí všeobecně a že je omyl se domnívat, že dva úředníci vykonají dvakrát tolik práce. Mimo jiné proto, že každý úředník především přidělává práci těm ostatním.

Čtěte také

Nepřemýšlí, jak udělat papíry bez papírů, popisuje finský přístup k digitalizaci šéf IT firmy Lukasík

Ještě na jaře, tedy na počátku pandemie, se poslanec a ekonomický expert ODS Jan Skopeček obával, že Babišova vláda využije koronavirovou krizi ke zvýšení moci státu. Jestli ale něco současná krize odhalila, tak je to absolutní slabost státu a nevýkonnost a zaostalost státní správy.

Už rok v přímém přenosu sledujeme, jak státní úřady nejsou schopny odpracovat úkoly, které jsou potřeba splnit, jako je trasování, očkování, projekt takzvané chytré karantény. Nejsou ani schopny si mezi sebou vyměňovat informace.

Slabý stát

Ministerstva nedokážou vypracovat takové nařízení, které by bylo legislativně správné. Vláda pořád hromadí nejrůznější nová nařízení a chce zpřísňovat režim, ale není schopna si vymoct ani dodržování těch současných opatření. Menší část populace vládní nařízení dodržuje, ale většina si z nich dělá legraci a nejrůznějšími způsoby je obchází.

Čtěte také

Cesta k reálným úsporám vede přes digitalizaci a změny uvnitř institucí, připomínal ekonom Mejstřík

Bída a slabost státu se vyjeví při srovnání s Německem a Rakouskem, státy, které zvládají boj s covidem daleko úspěšněji než Češi. Jejich opatření jsou racionální, přesně zacílená a jejich nedodržení se trestá.

My jsme za více než třicet let samostatného státu vybudovali pravý opak toho, o čem snila naše konzervativní pravice. Máme nabobtnalý stát, který je slabý a nevýkonný. Stát, který se plete do všeho, ale který nic není schopen zařídit.

Není proto ani příliš divu, že Češi nemají ke svému státu vřelý vztah. Části populace tento stav vyhovuje, protože mohou zákony a pravidla obcházet, ale většina se cítí frustrována a opuštěna. Jak můžete mít důvěru k instituci, která neustále mění stanoviska a ze které si všichni dělají legraci?

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Různí novodobí věrozvěsti stále opakují, že každá krize je příležitostí ke změně. Pokud by covidová krize dokázala přesvědčit veřejnost o nutnosti zásadně zefektivnit státní správu, přinesla by aspoň něco pozitivního. Protože politici ani úředníci si bez razantního tlaku zvenku svůj rybník nikdy nevypustí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu