Jan Potměšil: Způsob, jakým Miloš Zeman nabízí témata, a jeho kontakty s Putinem mě znepokojují

„Prezidentská volba se mě velmi týkala a prožíval jsem ji intenzivně. Sám, s rodinou a s kolegy v divadle, protože jsme ji řešili a snažili jsme se udělat kroky k tomu, aby se voleb zúčastnilo, pokud možno, co nejvíce lidí."

„Myslím, že je důležité o věcech mluvit a zajímat se o ně, a to i pod povrch a v souvislostech. Ne tak, že jednoho znám a druhého neznám. Chci poznat všechny a nějakým způsobem se pokusím podle vlastního vědomí a svědomí rozhodnout co nejlépe,“ dodává herec, který se na kampani za zvýšení volební účasti osobně podílel.

Na východ proti srsti

O rozhodování o hlavě státu uvažuje Jan Potměšil jako o ryze subjektivním kroku: „Uvědomil jsem si, že pro mě osobně je podstatné, že mě zajímá i způsob chování a nabízení témat – a jakých témat, které preferují kandidáti. A v této věci už mám problém a tendence Miloše Zemana kontaktovat, navštěvovat a směřovat na východ naši zemi, je mně proti srsti. Blízké kontakty s Putinem, Ruskem, Čínou a podobnými krajinami mně nejsou sympatické, nemyslím si o tom nic dobrého a mám z toho obavu.“

Velké vítězství

V roce 1989 se stala Janu Potměšilovi vážná autonehoda cestou z Ostravy, kde byl informovat dělníky o revolučním dění v Praze. Rekonvalescence trvala celé roky. Moderátorku zajímá, jaké roviny poznání doprovázely uzdravení a byly důsledkem jeho zkušenosti. „Zjistil jsem, že mám důvěru a že jsem se úplně uklidnil. Přestal jsem být nervózní a myslet na to, že jsem hrával fotbal, hodně sportoval, lyžoval... Přestal jsem to řešit. Najednou jsem cítil, že jsem krůček po krůčku stále dál, že nebudu skuhrat a věnoval jsem se tomu, co jsem mohl,“ odpovídá a pokračuje:

Náš národ by potřeboval, abychom vedli diskuse a dokázali přijmout, nebo respektovat jiný názor.Jan Potměšil

„A najednou jsem zjistil, že je všechno možné. I věci, které dosud neumím, ale chci je zkusit. Vztahoval jsem se k tomu, že jsem dostal šanci a příležitost se to naučit, třeba i to, zavázat si zase tkaničku. Ale protože svalové propojení a jejich skupiny si zvykly na jinou situaci, všechno mě strašně bolelo a ohnout se bylo téměř neřešitelným problémem. Sestřička, která mě motivovala, říkala, ať to zkusím, protože když to nezkusím, tak se nedozvím, že bych to mohl dokázat, a budu pořád někoho potřebovat za zády. Možná jsem byl na ni protivný, bylo mně to nepříjemné a bolelo mě to. Ale ona měla trpělivost, nakonec jsem se kousnul a tu botu jsem si obul a zavázal si tkaničku a bylo to velké vítězství.“