Jan Macháček: It’s the economy, stupid

5. listopad 2013

Povolební politická situace v České republice bývá interpretována různě, a to i z pohledu liberálně levicových intelektuálů. Václav Bělohradský zasazuje českou situaci do celoevropského kontextu a tvrdí, že přestává existovat systém kyvadla „lib-lab“, což sice zní jako jakýsi popěvek, ale má to znamenat, že se u moci v Evropě střídají liberálně-konzervativní síly, tedy „lib“ se silami sociálně-demokratickými, tedy „lab“.

To co přichází potom, je jen „postmoderní kaleidoskop“ – sestavy barevných střípků ze kterých se špatně skládá koalice.

S Bělohradským polemizuje Jiří Pehe, který tvrdí, že to, že se tradiční systém stran rozpadá u nás, neznamená, že se rozpadá v západní Evropě. Naopak v Německu, Británii, Francii či Skandinávii systém kyvadla „lib-lab“ pořád docela dobře a osvědčeně funguje.

Smyslem práce kriticky uvažujícího intelektuála je přece představit tezi, o které se mluví, nikoli beze zbytku dokázaný a logicky vyargumentovaný systém. To se oběma pánům daří, nicméně zde jsou mé skromné připomínky a dodatky.

Bělohradského teze je samozřejmě dána italskou zkušeností. Itálie se právě učí stravovat nesystémové hnutí Roberta Grilla, které samozřejmě narušuje italský vládnoucí systém. Itálie zde má ale i určitou tradici. Taková Liga Severu také nikdy nebyla klasická strana na kyvadle „lib-lab“.

V Německu se zdá situace zcela normální, je však třeba upozornit, že nesystémová euroskeptická strana, která žádá odchod Německa z eurozóny, se právě jen těsně nedostala do parlamentu a to existovala pouze několik měsíců. Všeobecně se bohužel očekává prudký zisk této strany v evropských volbách.

Chování voličů převážně determinuje ekonomická situace, jak se říká v oblíbeném sloganu z Clintonovy volební kampaně „It’s the economy, stupid.“ Německu se zrovna ekonomicky daří, až se mu jednou dařit přestane – a to se jistě stane – budeme se možná divit, jak rychle posílí euroskeptici a postkomunisté.

Na druhou stranu nic neplatí úplně. Španělské tradiční strany i s ohledem na hlubokou krizi překvapivě drží, tedy ve srovnání s Itálií. Na druhou stranu: Rakousko je sice po Lucembursku nejprosperitnější zemí unie, ale patnáct let už tam nevědí, co s tzv. nesystémovými stranami, které jim poněkud narušují klid.

Jsem ale osobně pevně přesvědčen, že zisky nezakotveného postmoderního kaleidoskopu v České republice mají co do činění především s ekonomickou situací. Byli jsme téměř pět let v prudké recesi, která nemá v regionu obdoby a to se někde projevit musí.

Bylo již doloženo, že masu voličů ANO tvoří nižší střední třída, na které se podepsala ekonomická situace. Lidé, kterým se docela dobře daří, ale ne už pořád lépe a navíc jsou pod velkým psychologickým tlakem hypoték a obav ze ztráty zaměstnání. Vlastně se mi s ohledem na ekonomickou situaci ty výsledky jeví jako stále ještě dobré. A i ten pan Okamura se mi proti Haiderovi jeví jako normální politik.

A pak je tu druhá moje téze. Byly české mainstreamové strany vůbec někdy tzv. systémové? Tradiční politické strany v Německu či Rakousku mají řádově více členů než tradiční strany české, které ani nikdy nezačaly usilovat, aby ze sebe vybudovaly široce zakotvený, živoucí mechanismus a líheň či kolbiště idejí. Z tradičních stran se stali tradiční nositelé igelitek. Výběrčí, kmotři, velrybáři.

K tradiční straně má možná nejblíž sociální demokracie: je zaintegrována do evropského proudu a v právě proběhlé krizi ukázaly orgány strany schopnost ustát pokus o puč, což nebyla maličkost. Jinak ale ČSSD obsahuje hodně těžko slučitelných proudů: moderní, liberální proevropské socialisty na jedné straně, čisté kariéristy, prospěcháře na straně druhé a konzervativce, kteří teskní po časech dávno minulých.

Ještě pro Jiřího Pehe bych dodal, že strana zelených, ani u nás nebo v Německu už dávno není strana „jednoho tématu“, ale v českém kontextu je to strana dokonce vyčnívající propracovaností programu na evropské úrovni a to doslova na všech programových frontách. Věc jiná je, kdo čte dnes programy, ale zelení jsou dávno normální, tradiční a systémová strana.

autor: Jan Macháček
Spustit audio