Jan Macháček: Diplomatické trapasy závislé Evropy
V českých i evropských médiích se hodně řeší společenský trapas během návštěvy předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové a vysokého představitele EU pro zahraniční politiku Charlese Michela v Turecku. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a Michel si sedli na křesílka u vlajek a madam von der Leyenová chvíli postávala, než byla usazena stranou na kanape. Von der Leyenová po schůzce s Michelem prohlásila, že se něco takového už nesmí nikdy opakovat.
Komentátora serveru EuroIntelligence Wolfganga Münchaua nicméně rozzlobilo, že se řeší protokol a slušné chování místo kontextu návštěvy.
Čtěte také
Dva dny před návštěvou nechal prezident Erdogan uvěznit 20 tureckých admirálů v důchodu poté, co si dovolili prohlásit, že připravovaný istanbulský kanál, paralelní s bosporskou úžinou, musí respektovat konvenci z Motreaux z roku 1936. Ta je důležitou součástí mírové a právní architektury Evropy, která garantuje volnou plavbu vojenských i obchodních lodí bosporskou úžinou v mírových časech.
Charles Michel opakuje trapas s nedávnou návštěvou Moskvy, kterou uskutečnil hned po uvěznění předtím otráveného ruského opozičního politika Alexeje Navalného. Michel si navíc musel vyslechnout od Sergeje Lavrova tirádu o tom, že EU je nespolehlivý partner.
Stanovit společný zájem, cíl a strategii EU
Proč se vůbec šéfové EU potřebují fotit s diktátorem, který porušuje denně lidská práva a nyní chce ještě zpochybnit právo mezinárodní a námořní? V diplomacii je přece možné vybrat si zbraně. Někdy se fotím, někdy jednám v zákulisí a mohu jednat – když je třeba – i tajně.
Čtěte také
Opravdový skandál nesouvisí podle Münchaua s křesly nebo pohovkou, ale s tím, že si EU potřásá rukama s diktátory a přitom je závislá na ruském plynu, čínských telekomunikačních technologiích a tureckém zadržování migračního proudu.
Čínský prezident Si Ťin-pching nedávno telefonoval s Angelou Merkelovou a vyzval k tomu, aby se EU v rámci strategické autonomie odpojila od USA a více se přimkla k Číně. Jak si vůbec může čínský prezident dovolit radit Evropě, co je její strategický zájem?
Pokud jde o ekonomiku, tak je jasný zájem Německa. Čína je dnes největším exportním trhem pro německé automobily. Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder říkával, že zahraniční politika je o ekonomických zájmech, nikoli lidských právech. Merkelová to takto tvrdě neříká, ale její diplomacie je ta samá.
Čtěte také
Podle Münchaua připomíná německé zahraničně politické myšlení USA roku 1953. Tehdejší kandidát na ministra obrany Charles Wilson, do té doby šéf firmy General Motors, prohlásil při slyšení v Kongresu: „Celé roky jsem si myslel, že co je dobré pro naši zemi, je dobré pro General Motors a naopak.“
S tím, jak je Německo závislé na exportu, chápe zahraniční politiku jako instrument k zabezpečení kontraktů. Jenže celé EU se to netýká. Problém strategické autonomie EU spočívá v tom, že na ní není nic strategického.
Číně, Rusku a Turecku není třeba obsah slova strategický vysvětlovat: vytvářejí strategickou závislost na ruském plynu (a možná i vakcíně Sputnik V), na čínském trhu, na zadržování migrace a podobně.
Evropa žila 60 let bez strategické politiky. Tu dělali za své spojence Američané výměnou za loajalitu. To jistě není udržitelný model pro 21. století.
Tolik Münchau. Možná by se EU neměla do zahraniční a bezpečnostní politiky plést, dokud nedokáže vygenerovat společný zájem, společný cíl a strategii. Musí být jasné a srozumitelné, co má být účelem. EU v rámci Lisabonské smlouvy posílila instituci zahraniční politiky, ale smysl, účel a zájem jí zatím utíká.
Autor je komentátor Lidových novin a ředitel Institutu pro politiku a společnost (spjatého s hnutím ANO)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
