Jan Macháček: Bělorusko, rok 1989 a dewesternizace

22. září 2020
Protesty v běloruském Minsku

Co je nového v Bělorusku? Síla demonstrací nepolevuje, intenzita policejní brutality taktéž ne. Ministři zahraničí Evropské unie se sešli s lídryní opozice Svjatlanou Cichanouskou.

Protesty v běloruském Minsku

Zopakovali, že jednání Lukašenka a porušování lidských práv je „nepřijatelné“, a zopakovali, že podporují konání svobodných voleb, aniž by to mohlo být chápáno jako vměšování do běloruských vnitřních záležitostí. Ocenili statečné běloruské ženy a tak dále.

K žádnému průlomu nedochází, ale statečnost a odhodlání běloruských demonstrantů je skutečně po všech stránkách obdivuhodné. Hlavně proto, že jejich akce a setrvalé a odhodlané protesty nejsou součástí žádné vlny, ani geopolitického zlomu.

Vlna může být buď úspěšná, nebo neúspěšná. Úspěšná byla jistě vlna protestů, která vedla k pádu komunismu a rozpadu východního bloku v roce 1989. Zde ale probíhal i geopolitický zlom. Imperiální komunismus byl vyčerpán, znaven a snad i uzbrojen. Mocným elitám bývalých tajných služeb došlo, že se budou mít lépe v rámci budování divokého kapitalismu a že transformace bude zdrojem příležitostí.

Čtěte také

Vlny mohou být i neúspěšné. Vlny barevných revolucí z první dekády tohoto století byly smíšené, o částečném úspěchu by šlo snad mluvit pouze v případě Gruzie. Vlna arabského jara skončila buď rozvratem a občanskou válkou jako v Sýrii a Libyi nebo návratem k vojenské diktatuře jako v Egyptě.

Až Rusko udělá chybu

Výsledky ukrajinského Majdanu po roce 2014 jsou smíšené. Na jednu stranu se upevnila ukrajinská identita a státnost, na druhou stranu o lecčem svědčí, že Mezinárodní měnový fond má díky mafiánskému prostředí problém spolupracovat s ukrajinskou vládou a centrální bankou. Cesta do Severoatlantické aliance a EU zůstává zavřená.

Čtěte také

Pokud se u nás nebo v Německu srovnává situace v Bělorusku s rokem 1989, je to dosti nepřesné. V Československu existovalo přes tisíc aktivních disidentů a kritiků režimu. V druhé polovině roku 1988 a 1989 začalo občas chodit demonstrovat několik tisíc lidí.

Až do listopadu 1989 měl český disent nulovou podporu mezi studenty. Podpora mezi dělníky v továrnách byla rovněž veškerá žádná. Mnozí disidenti byli sice technicky dělnickou třídou, ale pracovali sami v kotelnách, nebyli součástí pracovních kolektivů a s tímto stavem byli vesměs spokojeni. Jak oni, tak ony pracovní kolektivy. V roce 1989 si čeští studenti, dělníci (o slavných hercích ani nemluvě) nejprve počkali, jak se to vyvine s pádem komunismu jinde v regionu.

Čtěte také

V Polsku a v NDR bylo už v listopadu jasné, že režim skončil. V Maďarsku de facto také. Československo bylo vlastně poslední. Po nás bylo ještě Rumunsko a Albánie, ale to nebylo proto, že by Rumuni či Albánci nebyli odvážní, ale proto, že tamější režim byl daleko drsnější. Konec komunismu tam byl také velmi krvavý.

V Bělorusku už dva měsíce demonstrují studenti, dělníci, obyčejní lidé, ženy v domácnosti a mnoho dalších. Kromě verbální solidarity nemají prakticky žádnou podporu, nemohou se opřít o žádnou evropskou ani světovou vlnu ani o geopolitický zlom. Jdou takzvaně do toho, i když vůbec netuší, jak to dopadne.

V Bělorusku nevlají zatím vlajky EU nebo NATO, země je velmi úzce svázána s Ruskem především ekonomicky. Nelze vyloučit, že běloruské řešení bude muset být i ruské řešení, že v Minsku začnou tát ledy teprve, až a pokud začnou tát v Moskvě.

Jan Macháček

Bělorusko v tom není jen samo, ale potíž je v tom, že Evropa je závislá na ruském plynu a dokonce jsou mnozí přesvědčeni o tom, že geopolitický trend je dnes opačný. Jsme svědky deglobalizace i dewesternizace či odzápadnění světa, jak vidíme na příkladu Turecka či Indie. Přes toto všechno se Bělorusko může začít Západu blížit i samo. Stane se tak, pokud Rusko udělá nějakou chybu a stane se viditelnou součástí represí.

Autor je komentátor Lidových novin a ředitel Institutu pro politiku a společnost (spjatého s hnutím ANO)

Spustit audio