Jan Jůn: Britové sledovali předání královského trůnu v Holandsku

Novým králem Holandska či Nizozemí se tak v den, kdy se slaví tzv. Den královny, stal oblíbený 46letý princ Willem-Alexander. Holanďané nyní mají po celých 123 letech krále a uprostřed hospodářské krize tak, podle britských médií, nalezli dnes alespoň důvod k oslavám. Ty byly opravdu mohutné, i když královská rodina nejela po abdikaci do přilehlé katedrály kočáry, ale šla pěšky a ceremonie nebyla korunovací, jako třeba v Británii, ale ,,pouhou‘‘ přísahou v hermelín oděného krále, kterého exkrálovna představila davům na zaplněném amsterdamském palácovém náměstí z balkonu.

Britské deníky už po nějaký čas nadcházející událost připomínaly, včetně skutečnosti, že žena krále Willema-Alexandra, princezna Maxima, pochází z Argentíny a pár má tři dcerušky. Elektronická média zas dnes připomínala, že v zemi roste s novou královskou krví a s vervou charismatického krále, který je z profese vodohospodářem, optimismus, že se nynější hospodářskou krizi podaří překonat.

Britové mezitím připomínají dlouholeté přátelství s Holandskem, včetně podobných postojů ohledně nutnosti šetřit a udržovat rozpočet Evropské unie a členských zemí na co nejúspornější úrovni. Spolu s Německem a skandinávskými zeměmi tak obě země tvoří blok, jehož motorem byla donedávna německo-francouzská úzká spolupráce, tzv. „motor unie“.

Francie prezidenta Hollanda ovšem dnes padá dál do krize a rekordní nezaměstnanost jen potvrzuje slabost její ekonomiky, neblahý rozsah státní byrokracie a vymoženosti zaměstnanecké sféry, které si sotva může dovolit. Navíc, dnešní pokračující evropská hospodářská krize „stahuje dolů“ i Spojené státy, jejichž dvouapůlprocentní růst v březnu měl pomoci Evropě dostat se z bláta a zatím naopak americký růst brzdí.

Pro Holandsko, stejně jako pro ostatní země severu eurozóny to vše znamená, že spolu s domácí stagnací a navíc se zpomalením amerického a čínského růstu není v klíčových zemích mimo Evropu o jeho export takový zájem jako dříve a to jen krizi prodlužuje a prohlubuje. Skutečnost, že se – jak už řečeno dříve – od vůdce unie Barrosa počínaje, a novými vůdci Itálie konče, začíná ozývat, že obyvatelstvo, včetně prý toho holandského, už má utahování opasků dost, je přitom velmi nešťastná. Když totiž země nebudou snižovat zadlužení, ale jak činí třeba Irsko a Španělsko, budou jej dál zvětšovat a přitom budou populisticky slevovat z reforem, jejich ekonomiky nezačnou normálně růst. A to nevěstí to pro celou eurozónu do budoucna vůbec nic dobrého.