Jan Januš: Nejvyšší soud pootevřel dveře ke zlegalizování účasti na sebevraždě. A rozhodl spravedlivě
Nejvyšší soud pootevřel dveře ke zlegalizování účasti na sebevraždě. Tedy srozumitelněji řečeno s její pomocí. I tak se dá číst loňské rozhodnutí předního českého odborníka na dědické právo a bývalého místopředsedy tohoto soudu Romana Fialy, které v prvních měsících své existence spíše zapadlo a až letos v lednu na něj upozornil deník Právo a internetové Novinky.cz.
Přitom může jít o skutečně zásadní judikát, který ve svém důsledku a v příštích letech přepíše nejen právní učebnice, ale rovněž zákony jako takové.
Čtěte také
Trestní zákoník počítá s trestem až tříletého vězení pro pachatele, který jinému pomohl právě s účastí na jeho sebevraždě. Sebevražedník se trestného činu svým počínáním namířeným proti vlastní osobě nedopouští, a to ani tehdy, pokud by se mu jeho úmysl nepovedl.
Pro pomocníka má ale jeho jednání vedle trestní sankce ještě další rozměr. Pokud by šlo například o příbuzné, neměl by pomocník při základním a řekněme ortodoxním čtení občanského zákoníku po sebevražedníkovi ani dědit. Protože proti němu vlastně spáchal trestný čin. A to ani v případě, že by si to sebevražedník výslovně přál a napsal to například do závěti.
Právo brát se o vlastní štěstí
Nejvyšší soud a konkrétně soudce Fiala ale ve vzpomínaném případu toto pravidlo uchopili spíše životní zkušeností a zdravým selským rozumem. A umožnili synovi, aby dědil po otci, protože i když mu pomohl se zabít, plnil jen jeho přání a pomohl mu s jeho utrpením, způsobeným neléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou.
Čtěte také
Syn si sice už v minulosti vyslechl trestní rozsudek, za své počínání dostal podmínku, ale je otázkou, zda budou v podobných případech soudy, zvláště po tomto verdiktu, takto postupovat i do budoucna. I když si samozřejmě uvědomuji, že uplatňování zmíněných práv je od sebe odděleno.
Rozhodnutí Romana Fialy je ale každopádně inovativní a odvážné, dokonce revoluční. Takové, jaké by zásadní rozsudky, zvláště Nejvyššího soudu, být měly. Jdoucí po podstatě věci a nikoliv jen po pouhé liteře zákona.
Protože i když je trestnost účasti na sebevraždě a pomoci s ní logická a v českém trestním zákoníku má a bude mít své místo – nedochází totiž jen k případům, které jsou vedeny dobrými úmysly a vyznačují se samaritánstvím –, platí tu snad více než jinde ono okřídlené rčení, že šedivá je teorie, zelený strom života. V těchto úvahách totiž musíme jít až na samou podstatu toho, co je spravedlivé a co nespravedlivé a jakéže hodnoty vlastně mají zákony chránit a proč.
Čtěte také
Nejvyšší soud už v minulosti ukázal, že se dokáže postavit i proti na první pohled zjevné textaci zákonů. Zatímco v některých obchodních věcech tím dával tak trochu najevo určitou zpupnost a vzkazoval zákonodárci něco ve smyslu „pište si do zákonů, co chcete a my budeme také soudit, jak chceme“, nyní jde o příjemný posun.
A také o signál, že i když zákony musejí být ze své podstaty obecné, soudy jsou tu skutečně od toho, aby paragrafy navlékaly na jednotlivé situace. Dané rozhodnutí je samozřejmě kontroverzní a určitě se najdou právníci, kteří s ním nebudou souhlasit. Dráždit může i řadu opravdu hodně konzervativně smýšlejících lidí.
Ale ve své podstatě je spravedlivé a podporuje také jednu ze základních zásad občanského zákoníku – právo brát se o vlastní štěstí. Ať už to štěstí vypadá jakkoliv.
Autor je šéfredaktor magazínu Lawyers & Business
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
