Jan Hus podruhé… Život po životě

27. červen 2015
03402563.jpeg

Jako u mnoha dalších významných osobností, ani u Jana Husa jeho příběh nekončí smrtí na hořící hranici u Kostnice. Husova smrt se možná do určité míry stala naopak akcelerátorem mnoha dalších dějů, na které nejspíš jeho soudci v Kostnici ani nepomysleli.

Pořad Jan Hus podruhé… Život po životě je věnován proměnám, kterými prošlo vnímání Husovy osobnosti za 600 let od jeho smrti – od kacíře přes světce zpět k reformátorovi. S tím úzce souvisí to, jak byl Hus v průběhu staletí zobrazován.

„To vůbec nejstarší zobrazení pochází z roku 1430 z Martinické bible,“ říká historik Robert Novotný, který se věnuje sociálním dějinám pozdního středověku a také husitství: „Hus je tam zobrazen jako mučedník. Je zajímavé, že má poněkud silnější postavu a je bez vousů,“ vysvětluje Novotný v narážce na dlouhodobé stereotypní zobrazování Jana Husa coby asketického vousatého kazatele.

Tato změna začala už na počátku 16. století, kdy věřící, žádající církevní reformu, začali Husa vnímat jako předchůdce Martina Luthera.

Zajímavým příkladem zobrazování Jana Husa jsou například i unikátní obrazy na křídlech oltáře v kostele v severočeských Roudníkách. Prohlédnout si je můžete na výstavě v muzeu v Táboře:

Čtěte také

„Bezvousý Jan Hus stojí na hranici a nemá na sobě ani černý talár, ani biret. Je tam jako mučedník. Společně s ním jsou na oltářních křídlech obrazy s upálením Svatého Vavřince, stětím Jana Křtitele a umučením svatého Šebestiána,“ říká ředitel táborského muzea Jakub Smrčka.

Oltář utrakvistické církve vznikl na konci 15. století a je podle Smrčky důkazem, že Hus byl částí věřících vnímán jako svatý mučedník.

Jako docházelo k proměnám v zobrazování Jana Husa, měnilo se i jeho pojetí v učebnicích.

Zatímco v období rekatolizace byla jakákoli zmínka o Husovi potlačována, na přelomu 18. a 19. století už bylo odsouzení někoho ke smrti jen z náboženských důvodů vnímáno jako tmářství a o Husovi se běžně psalo.

„Nicméně o Husově rehabilitaci ještě nemůže být řeč,“ upozorňuje Robert Novotný.

Z vernisáže výstavy Jan Hus 1415/2015 v Husitském muzeu v Táboře

V masovém měřítku začal být Hus připomínán až se vznikem samostatné republiky, i tak si ale byla naše společnost vědoma, že jde do značné míry o „domácího“ hrdinu.

Dlouho očekávané stanovisko univerzální katolické církve přišlo hned s první návštěvou papeže v Československu na jaře 1990, kdy Jan Pavel II. přiznal Husovi bezúhonnost osobního života a úsilí o mravní povznesení národa. O devět let později stejný papež vyjádřil nad Husovou smrtí lítost.

Přesto otázka, zda se Jan Hus stal po mnoha letech pro český národ jednotící osobností, je stále otevřená.

„Je postavou, která dodnes vyvolává otázky, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. Už to samozřejmě není tak vyostřené jako někdy v 15. století, kdy šlo o ostré rozdělení – katolíci vnímali Husa jako heretika, kacíře. Jeho příznivci jako světce,“ uvažuje patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta:

„20. století to všechno bere trochu jinak, nicméně sama katolická církev ještě před lety říkala, že jeho učení se ne zcela srovnává s tím, co tato církev hlásá. My věříme, že Jan Hus odkazuje k univerzálním křesťanským a etickým hodnotám, k víře a dialogu.“

Nejstarší známé vyobrazení Jana Husa je iluminace v Martinické bibli

A podobně je o tom přesvědčen religionista Martin Chadima: „Domnívám se, že k nějakému ještě hlubšímu propojení Jana Husa se současnou katolickou církví už prostě dojít nemůže. Za úspěch považuji, že autority katolické církve se snaží Husův odkaz alespoň respektovat a diskutovat o něm.“

„My, kteří si někdy říkáme národ Husův, budeme možná muset vynaložit nejvíc práce a úsilí, abychom porozuměli, kým vlastně byl a co chtěl,“ řekl o Husovi a o tom, jak jej vnímá česká společnost, Petr Pithart.

Jeho slova přišla hned v červenci 1990 při prvních husovských oslavách ve svobodných poměrech: „Spory o Husa, které občas vzplanou, pokaždé náš národ rozdělí. Je třeba scelit duchovní půdu, po které se pohybujeme, a tudíž i scelit naši představu o národních dějinách.“

Pithartův tak trochu opomíjený projev ze Staroměstského náměstí byl plný zajímavých myšlenek, o kterých lze říci snad jediné – že v době dramatických politických, ekonomických a společenských změn zcela zapadly:

„Rozpoznat hranice mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, vírou a farizejstvím, etikou a pragmatismem je vždycky těžké. Dnes nikomu nehrozí kostnická hranice. O to těžší je ale rozeznávat mezi dobrem a zlem, mezi nepohodlnou pravdou individuálního svědomí a svůdnou pravdou většiny, byť i demokratické většiny.“

V pořadu Jan Hus podruhé … Život po životě uslyšíte také slavný projev papeže Jana Pavla II. z dubna 1990 nebo historika Martina Putnu.

Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.

Spustit audio
autor: David Hertl