Jan Hrušínský o otci Rudolfovi: Měl takové charisma, že když vešel na jeviště, divadlo ztichlo

Že je jeho otec národní ikonou si uvědomil už jako malý kluk, když v šedesátých letech začal chodit do divadla.

„Všiml jsem si, že když táta vejde na jeviště, tak divadlo, které bylo narvané, vždy ztichlo a lidé se začali dívat na něj. Přestože na jevišti byla celá řada skvělých herců, opravdu, co jméno, to pojem. Ale táta měl takové charisma, aniž by o to usiloval, že si přitáhl pozornost,“ vzpomíná host Barbory Tachecí.

Čtěte také

Táta Ivan něco dokázal, ale já chci být já, říká mladý herec Josef Trojan

Za velkou autoritu byl Rudolf Hrušínský také doma, i když tam trávil málo času. „V době mého dětství pracoval třeba 15 nebo 16 hodin denně, takže já jsem si ho nejvíce užil vždy v létě o prázdninách v Plané nad Lužnicí. Dnes, když o něm mluvím, vybavuji si ho někde z konce těch šedesátých let. I jeho fyzickou podobu z té doby, kdy byl v plné síle,“ dodává herec.

Vzpomíná si i na cennou lekci, kterou od otce dostal. „Dal mi jednu skvělou radu, když jsem byl tak sedmiletý. On byl rybář a na lodičce mě vyvezl doprostřed Lužnice, spustil mě opatrně do vody a chtěl, abych plaval. Já jsem sebou plácal, protože jsem se nechtěl utopit. A díky tomu jsem dnes tady, protože jsem se tehdy naučil plavat. A vzal jsem si z toho ponaučení: že ve všem, co na člověka v životě přijde, musí plavat sám, nechce-li se utopit. A řídím se tím,“ přiznává.

Občas prý ale přišla i výchovná rána plácačkou na koberce. „Třeba když maminka šla na třídní schůzku. Potom táta říkal: ‚Já to tak nedělám, ale toto opravdu nejde.‘ A už ty rány lítaly,“ směje se.

Jaro a léto s rodiči

Jan Hrušínský k nedožitým svým narozeninám svého otce vydal vzpomínkovou knihu s názvem Rudolf Hrušínský – 100 rozmarných lét. „Od března, kdy nám kvůli čínskému viru zavřeli divadla, jsme na ni s kolegy pracovali,“ říká.

Do knihy se vešlo více než 900 fotografii a nejtěžší při výběru bylo rozhodnout, která v knize nebude.

Rudolf Hrušínský|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Vybíral jsem ze tří tisíc fotografii. V osobním archivu táty a pak jsme ještě přikupovali nějaké neznámé fotografie z archivu České televize a Národního divadla. První dva měsíce jsme je třídili a dohledávali autory, což byla pekelná práce. A ne vždy se nám to úplně podařilo. Protože na těch fotkách, které táta dostával od fotografů, většinou na zadní straně nebylo vůbec nic,“ popisuje.

Byla to podle něj nadlidská práce, ale vzhledem k tomu, že šlo o tátu, bavilo ho to. „Byl jsem do toho vtažen a bylo vlastně hrozně krásné, že jsem jaro a léto roku 2020 trávil se svými rodiči. Vybavoval jsem si mnoho různých historek, které mám s nimi spojeny a nad těmi fotografiemi jsem se vracel do různých období svého života, ale i do různých období jejich života, které znám jen z vyprávění,“ přiznává.

Táta by byl zděšený

Za celý svůj život, je mi pětašedesát let, jsem nikdy nezažil podobnou situaci, aby byla zakázána divadla, aby byla uzavřena celá kultura, reaguje Hrušínský na současnou situaci v divadelní branži.

Čtěte také

Když nebudou divadla hrát, celá oblast může časem skončit, varuje divadelnice před omezením kultury

„Když jsem si říkal, co by asi na tu situaci říkal můj táta, došel jsem k tomu, že by byl úplně zděšený. Protože on sám na vlastní kůži něco podobného zažil jedině za protektorátu, kdy divadla nesměla hrát,“ vysvětluje a poznamenává: „Myslím, že se nám ta Čína pěkně vyplatila.“

Uzavření divadel Hrušínský ale chápe. Uznává, že je to asi jediné, co se dá dělat v současné situaci, ale zároveň se ptá, proč jsme se do té situace dostali.

„Kdo nás do té situace přivedl? Pamatuji si, jak jsme loni v létě byli s rodinou v Českém Krumlově. A tam se nedalo projít jedinou ulicí, aniž byste nebyl deset centimetrů od obličejů čínských turistů, kteří se chovali velmi agresivně, křičeli, neustoupili vám. Bez kontroly sem proudily statisíce Číňanů ještě začátkem března. Tak někdo z nich to sem asi přitáhl, jako i do jiných států Evropy a do Ameriky. Všude po světě se to z Wu-chanu rozneslo,“ míní.

Divadlo mě baví víc

Přestože se soukromé Divadlo Na Jezerce potýká kvůli pandemii s ekonomickou krizí, vidí principál jeho budoucnost mírně optimisticky. Naladily ho tak prý i letošní krajské a senátní volby. „Pevně doufám, že lidé, kteří volí pana Andreje Babiše, komunisty, Tomia Okamuru a pana Miloše Zemana, konečně pochopí, co s nimi ti vládci provádějí,“  míní.

Čtěte také

Babišova rétorika je směšná. Mám pocit, že se dívám na skeč Monty Pythonů, říká herec Jakub Prachař

„Přijde mi třeba úplně absurdní, že my se tady smíme scházet maximálně v šesti lidech a na Hradě bude v době tohoto zákazu mejdan, kde si plukovník (ministr zdravotnictví za ANO Roman) Prymula, který to všechno zakazuje, půjde pro medaili. I když to bude v omezeném režimu, budou tam desítky lidí. A jestliže chtějí, abychom něco dodržovali, a sami takto okázale nedodržují nic, doufám, že to pochopí i lidé, kteří je volí a že už je příští rok volit nebudou,“ doufá.

Do politiky ale Hrušínský vstoupit nehodlá. „To ne. Politika mě baví, zajímám se o ni a baví mě dávat si dohromady určité souvislosti. Ale že bych se jí chtěl živit? Ne. Divadlo mě baví víc než politika,“ přiznává herec a divadelní principál.

Celý rozhovor Barbory Tachecí s Janem Hrušínským si můžete poslechnout ze záznamu.