Jan Fingerland: Zelený a černý aneb Je syrská opozice islamistická?

Na počátku byla syrská revoluce nejen neislamistická, ale také, a především neozbrojená. Teprve s postupným vývojem se čím dál více militarizovala a bojovníci se radikalizovali. Řady islamistů zesílily – jednak proto, že se k nim přidali bojovníci ze zahraničí, obvykle z jiných arabských států. A za druhé proto, že na stranu islamistů přešla část dosavadních příslušníků Svobodné syrské armády. Ne vždy se jedná o ideologicky motivované extremisty. K islamistům někteří přešli proto, že jsou lépe organizovaní a lépe vyzbrojení než Svodobná syrská armáda. Zatímco západní státy s dodávkami zbraní syrské neislamistické opozici otálejí, islamisté jsou zásobováni ze soukromých, ale i částečně veřejných zdrojů z oblasti Arabského poloostrova. Mnohým bojovníkům také imponuje disciplina islamistů a jejich bojové úspěchy.

Západ je tedy zaklesnut v dilematu, zda má posílat do Sýrie zbraně, a tak možná výsledně posilovat islamistickou opozici, a nebo zda zbraně neposílat, a tím ovšem nepřímo posilovat islamistický hlas uvnitř opozičních řad, protože islamisté zbraně stejně nakonec získají. Stejný problém se vztahuje i k ozbrojenému zásahu proti režimu. Proto v době, kdy se začátkem září uvažovalo o „potrestání“ Asada za použití chemických zbraní, také protirežimní bojovníci z řad islamistů se chystali na americký úder, který prý měl být veden i proti nim.

Podle studie odborného časopisu Jane's Defense je na syrském bojišti asi sto tisíc ozbrojených bojovníků, z čehož téměř polovina je nějak spojená s extremisty. Sice jen asi deset tisíc z nich jsou vyložení džihádisté, ať domácí nebo zahraniční, ale dalších třicet až pětatřicet tisíc jsou muži sdílející s nimi islamistický pohled na svět. Na rozdíl od nich se ale soustředí hlavně na syrskou scénu, nevnímají svůj boj jako regionální válku o islámskou budoucnost regionu. Dalších třicet tisíc mužů se prý zapojilo do skupin s islámským charakterem různého druhu. To znamená, že jen malá část povstalců bojuje ve skupinách vyloženě sekulárních.

Tito venkovští sunnité jsou však logicky konzervativní muslimové, nelze tedy čekat, že budou své požadavky formulovat slovníkem západních liberálních demokracií. Je také otázkou, zda je správné řadit do stejné kategorie džihádisty z Al Kajdy a „salafisty“, ultrakonzervativce, kteří se řídí ideály odkazujícími na představy o podobě raného islámu. Britský expert Michael Stephens z Královského institutu spojených služeb (RUSI) ovšem tvrdí, že ve skutečnosti je i údaj o pěti tisících džihásitů přehnaný a odhaduje jejich počet „jen“ na dva až tři tisíce.

Také americký znalec syrské politiky Joshua Landis upozorňuje, že někteří muži si pěstují vous a označují se za příslušníky Al Kajdy jaksi z reklamních důvodů. Případně že řada lidí nemá vyjasněno, o co jim přesně jde, a mluví hlavně o tom, že chtějí odstranit Asada, získat důstojnost a „rozhodovat o své budoucnosti“. Přesto vzniká otázka, koho vlastně budou reprezentovat ti, kdo možná zasednou na příští ženevské konferenci o budoucnosti Sýrie.

Odbojových oddílů jsou nyní stovky. Navíc nejsou jen různorodé co do ideologie, ale nejsou ani zcela jednotné. Většina islamistů se původně se hlásila ke střechové organizaci Džabhat an Nusra, která se zas označovala za odnož Al Kajdy. An Nusra se však rozdělila poté, co se pokusili v ní převzít hlavní úlohu džihádisté ze zahraničí. Nakonec jejich předák Abú Bakr Bagdádí s velkou částí mužů odešel a v Sýrii bojuje pod hlavičkou organizace, která se nazývá „Islámský stát v Iráku a Levantě“. Jméno Bagdádí i samotný název uskupení ukazuje na irácký původ Islámského státu. Právě v Iráku, kde se sunnité cítí být utlačováni novou šíitskou elitou, před časem Al Kajda našla nové útočiště a nyní se tento radikální duch snadno přelévá přes hranici – na obou stranách irácko-syrské hranice žijí titíž sunnitští Arabové.

Nevraživost však nepanuje jen mezi dvěma proudy islamistů, ale také, a především mezi islamisty a ostatními bojovníky. Zaprvé Al Kajda útočí na Kurdy, kteří na severovýchodě Sýrie začali vytvářet de facto vlastní autonomii. Hovoří se o tom, že se jim dostává pomoci od Turecka, které chce podlomit kurdské plány, které by ovlivnily i jednání Kurdů na tureckém území. Islamisté však především útočí na pozice Svobodné syrské armády, kterou džihádisté začali vnímat nejen jako konkurenta, ale dokonce metafyzického náboženského nepřítele, proti kterému je třeba bojovat stejně jako proti režimu, jehož také definují v náboženských termínech, jako je „strana ďáblova“ a podobně.

Zejména se prosazují na severu a východě země, kde se úspěšně snaží ovládnout přechody do Iráku a do Turecka, kterými se zásobují jejich jednotky. Získává také kontrolu nad zdroji, jako je ropa, plyn nebo pole a sýpky. Díky nim mohou distribuovat potravinovou pomoc a získávat na svou stranu místní obyvatelstvo. V těchto oblastech už také pronikli do škol, kde začali s indoktrinací dětí, budoucích bojovníků. Naopak v centrální části Sýrie, kde se vedou těžké boje a váznou dodávky, hraje Svobodná syrská armáda mnohem větší roli.

Jestli jsou však Syřané – včetně konzervativních venkovských sunnitů, kteří dominují mezi povstalci – zvědaví na tento druh islámu a také na nadvládu cizinců, se ukáže teprve později. Je možné, že i Syřané, podobně jako před několika lety sunnitští Iráčané, se proti Al Kajdě sami postaví. Jak se zdá, Al Kajda se z irácké chyby, kdy si přílišnou krutostí lidi odcizila, už poučila a v Sýrii jedná jemněji. Už dnes se však nevede jen válka mezi režimem a povstalci, ale i mezi povstalci islamistickými a neislamistickými. Pokud syrský režim padne, dá se už nyní předpovědět, že občanská válka bude pokračovat na jiné úrovni – a i tentokrát bude hrát roli, kdo bude mít jakou oporu v zahraničí. A že část opozičníků se spojí s části nyní prorežimních sil proti domácím i zahraničním extremistům.