Jan Fingerland: Začátek konce íránského režimu. Nebo taky ne

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nepokoje v Íránu

Íránský režim nedávno oslavil čtyřicátiny a v řadě ohledů je na tom lépe než kdykoli předtím. Současně čelí zatím největší výzvě za celou svou existenci.

Řeč je samozřejmě o obrovských demonstracích, které v Teheránu i na dalších místech reagují na sestřelení ukrajinského civilního letadla. Demonstranty nerozhořčila chyba operátora protiletadlového systému, ta se může stát vždy, ale lhaní představitelů režimu. A jistě také zvláštní nepoměr mezi snahou vedení země nezabít v odvetě za atentát na Solejmáního ani jednoho Američana a snadností, se kterou pak přišly o život skoro dvě stovky nic netušících pasažérů.

Kde je nepřítel

Protestující samozřejmě štve více věcí, například nedostatek svobody, politické i té každodenní – symbolem loňského roku se stalo demonstrativní veřejné (dočasné) odkládání šátků, které si dovolily některé odvážnější aktivistky.

Jiné demonstrace z poslední doby se zaměřily na ekonomické problémy, pro íránský režim je varovné, že se k dosavadním středostavovským velkoměstským nespokojencům přidali i méně vzdělaní a chudší Íránci z periferních částí země, kteří zatím stáli na straně vlády.

Úhrnem se tedy dá říct, že proroctví, podle kterého vražda Solejmáního povede k semknutí veřejnosti za režimem, se tak docela nepotvrdilo. Naopak se lapsus u teheránského letiště stal rozbuškou zatím asi největších, nebo přinejmenším nejvíce otevřeně protirežimních demonstrací, jaké jsme v Íránu kdy viděli.

Jedním z charakteristických detailů jsou záběry na studenty Teheránské univerzity, kteří se snaží vyhnout tomu, aby stoupali na gigantické americké a izraelské vlajky namalované na centrálním prostranství. Mladí Íránci prostě nechtějí přistoupit na tu interpretaci reality, kterou jim vnucuje stát – tedy že buď jsou se svou íránskou vlastí proti Američanům a „sionistům“, anebo jsou zrádci vlastního národa. Mladí demonstranti náhle volají, že nepřítel není za oceánem, ale doma.

Střelba do vlastních

Neméně charakteristický je spor o to, jestli bezpečnostní oddíly použily proti demonstrantům ostrou munici, nebo ne. Příslušníci Revolučních gard, ještě za Solejmáního velení, postříleli koncem roku stovky protestujících. A náhle představitelé režimu v televizi vehementně popírají, že by používali proti demonstrantům smrtící potlačovací prostředky – sami studenti šíří záběry, které podle jejich líčení dokazují opak.

Zásadní otázkou samozřejmě je, co ze současných bezprecedentních protestů plyne pro další budoucnost režimu. Není to poprvé, co mladí Íránci vyjadřují nespokojenost, ostatně právě Solejmání se coby představitel Revolučních gard zasadil o zadušení studentských protestů už před více než dvaceti lety, v roce 1999. Další velká vlna protestů, známá jako Zelená revoluce, přišla v roce 2009. I ta byla tvrdě potlačena.  

Ani teď není pravděpodobné, že se protirežimně naladěné veřejnosti může podařit dostat současný systém na kolena. Ano, jsou tu nové faktory. Ekonomické sankce ze strany USA Írán skutečně mimořádně zasahují. V Íránu také dorostla nová generace, která už nepamatuje šáha ani patriotické vzepětí z dob války s Irákem z 80. let. Lidé také prolomili psychologickou bariéru a nevolají po reformě, ale odstranění režimu. A je tu také precedens náhlého a nečekaného zhroucení několika režimů v arabském světě.

Bujné gardy

Je tu ale pořád důležitý faktor – a to je síla a odhodlání klíčových složek režimu, zejména Revolučních gard. Tyto struktury nelze přirovnávat třeba ke gerontokratickým komunistickým režimům ve východní Evropě 80. let. A co se týče srovnání s arabskými režimy, ty se zhroutily tehdy, když armáda po určitém vyčkávání opustila diktátora. Dělo se tak tehdy, když měli její příslušníci vyhlídku, že přechod k novému režimu neohrozí jejich životy, případně ani postavení a blahobyt. Příkladem může být Tunisko a Egypt.

Jan Fingerland

Tam, kde měli důvod věřit, že pád režimu nepřežijí, třeba v Sýrii, byli vojáci (a další složky režimu) ochotni bojovat do posledního okamžiku. Tak je tomu i v Íránu, Revoluční gardy nečekají, že by se jim podařilo se úspěšně transplantovat do hypotetického nového režimu po pádu toho dosavadního.

Naopak sami na určité transformaci pracují, jejich příslušníci jsou ještě pořád na vzestupu, mají šanci rozšířit svůj vliv na úkor náboženských složek íránského režimu a prodloužit svůj pobyt u moci o další generaci. Pro íránské demonstranty i jejich příznivce na Západě je to samozřejmě špatná zpráva. Nic jiného než dávat najevo nesouhlas jim ale nezbývá.

Autor je komentátor Českého rozhlasu