Jan Fingerland: Vnitřní nepřítel aneb Rvačka v horním patře Turecka

Turecká policie za svítání zatkla několik desítek lidí ve význačném postavení, například syny tří různých ministrů, stavebního velkopodnikatele propojeného s vládou nebo starostu jednoho města. Vesměs jde o lidi napojené na Erdoğanovu vládní stranu AKP a novou islamistickou elitu Turecka. Zatím to byl Erdoğan, kdo pomocí policie a justice proháněl své odpůrce - a najednou někdo takto ponížil jeho lidi.

Útok pravděpodobně přišel od spojenců Fethullaha Gülena, islamistického kazatele, který už mnoho let žije ve Spojených státech, ale na dálku vykonává v Turecku obrovský vliv. Ovládá řadu médií, provozuje školy a další dobročinné organizace. Erdoğan a Gülen, oba islamisté v modernizovaném hávu, byli dlouho spojenci.

Právě Gülenovi lidé, kteří pronikli do justice a policie, pravděpodobně pomohli AKP neutralizovat armádu. Stalo se tak například pomocí procesů, jako je známá kauza Ergenekon, při které se do vězení dostaly stovky důstojníků. Byla to také Gülenova síť, která pomohla islamistické AKP k opakovaným volebním vítězstvím, aniž by sám Gülen usiloval o založení vlastní politické strany. Za oběma muži stojí podobní lidé – nově se zrodivší turecká střední třída, konzervativní a zbožná, ale vzdělaná, sebevědomá a ekonomicky úspěšná.

AKP - s Edoganem v popředí a Gülenem v pozadí - na jedenáct let ovládla tureckou politiku a odsunula stranou sekulární nacionalisty, liberální levici i dříve vlivnou armádu. Možná bylo i nevyhnutelné, že dvě tak silné osobnosti, jako je premiér Erdoğan a imám Güllen, se nakonec střetnou. Nyní tedy přišla řada na dosud neohrozitelného Edogana, aby ochutnal, jak chutná kolize s mocným justičním aparátem v rukou Gülenova hnutí. Zatčením vlastních lidí dostal Erdoğan veřejný políček a nyní hovoří o temných silách v pozadí a budování „paralelního státu“ – tedy procesu, který sám dlouho podporoval.

Úder, který proti němu byl gülenisty veden, se odehrál ve jménu potírání korupce - například ve státem vlastněné bance Halkbank. Nyní i Erdoğan pomocí aparátu, který je mu věrný, hodlá vést protiútok proti bance Asya, která zas zprostředkovává Gülenovy operace. Do té byla vyslaná hloubková daňová kontrola a bylo by překvapením, kdyby neodhalila „závažná pochybení“.

Podle Erdoğanova okolí začal rozkol tím, že se stát začal bránit pokusům Gülenových lidí infiltrovat tajnou službu. Erdoğan také v říjnu začal chystat reformu, která by vyřadila z provozu tisíce přípravných škol, které Gülenovu hnutí sloužily jako zdroj příjmů i jako prostředek získávání přívrženců – šlo tedy o již zcela otevřený útok na zájmy předního spojence. Policejní zátah na údajné korupčníky z úterního rána je tedy odpovědí gülenistů v justici na Erdoğanovu výzvu.

Jaký je dlouhodobý cíl tajemného Fetullaha Gülena, který původně v roce 1999 uprchl do Ameriky před sekularistickou justicí, ale dnes setrvává v exilu už jen dobrovolně, není zřejmé. Tak úplně zřejmé to není ani u aktivistického premiéra Erdoğana, který je vidět až moc – jisté je, že se chce z premiéra vyšvihnout příští rok až na prezidenta a zároveň si po putinovsku podstatně zvýšit pravomoci. Gülenovi přívrženci mluví o tom, že jejich hrdina představuje modernější a liberálnější islám, zatímco Erdoğan je autoritář a zastánce nenápadné islamizace veřejného života.

Už v březnu budou v Turecku místní volby, které otestují stále ještě velkou popularitu Erdoğanovy AKP, která zatím byla jasnou vítězkou všech hlasování od roku 2002. Rozvrat mezi dvěma křídly uvnitř islamistické AKP může tyto plány zhatit, stejně jako ohrozit Erdoğanovy ambice v srpnových prezidentských volbách.

Sekulární síly v Turecku se nyní možná baví nebo i radují, opoziční CHP už vznesly dotaz, zda Erdoğan nechce na rozsáhlá korupční obvinění odpovědět rezignací. Ve skutečnosti ale rozkol v AKP ukazuje, jak moc je v Turecku justice v rukou politiky, jak moc je politika v rukou náboženství a jak moc je náboženství v rukou neprůhledných mocenských sítí.