Jan Fingerland: Vladimir Vysockij, Miloš Zeman a papoušci

Ne, nemyslím tu píseň, která se odehrává v blázinci, nebo tu na záchytce. Ani Dialog u televize začínající slovy „Váňo, koukni na ty bambuly!“ Vysocký napsal také píseň Mám všeho dost. Doufejme, že aktuální není ani ta, které dal Vysockij název SOS.

Po oslavě vítězství Miloše Zemana zcela nečekaně získala na efemérní platnosti Výpověď na milici, v níž podroušený zadržený vypovídá o svém útoku na bezúhonného občana slovy: „Že jsme mu trochu rozflákali brejle, je jedna z těch našich mejlek“. Jsou tu ale i zásadnější rysy posledních voleb.

Kdo kam jede

Sociologové, politologové a i my nejpovolanější, totiž žurnalisté, si nyní lámeme hlavu nad nečekaným vítězstvím Miloše Zemana. Vždyť za pět let takřka nic pro své voliče neudělal, ale přesto u nich dokázal vyvolat dojem, že jen díky němu je svět ještě trochu v pořádku.

Miloš Zeman byl zvolen prezidentem i na další funkční období|foto: Khalil Baalbaki

Jedno řešení nabízí Vysockij v písni Koleje, kterou zpívá muž žigulíku. Nemůže se vyprostit z hlubokých stop vyježděných v blátě a běduje: „Já přece někam mířil jsem, měl cíle svý, a teď už nevím kudy ven z těch kolejí.“

Až nakonec dochází ke smířlivému závěru: „Proč se mi vlastně nelíběj ty koleje? Vždyť všem, co tudy projížděj, v nich dobře je. Nikdo mě nechce předhonit a mám co jíst a mám co pít, a tak se soustavně přemlouvám: jede nás tudy dost, nejsem sám. Udělám to, co ten vepředu. Tam, co všichni, i já dojedu!“ Tak to zní v překladu rusisty Milana Dvořáka.

Jiřímu Drahošovi by mohla být užitečná Píseň sentimentálního boxera. Zpívá jí změkčilý rohovník, který má problém udeřit soupeře a proto nemá šanci vyhrát. To mohl být jeden z problémů poraženého kandidáta, který se v debatách ani jednou nevymanil z pomyslného rohu.

Vysockij měl ovšem smysl pro paradox a tak se nakonec ukázalo, že druhý, zdatnější boxer se během mače až příliš nechal unést svou kondicí, a tak dlouho poskakoval po ringu a dorážel, až se sám vyčerpal a padl. I to se asi tak trochu Jiřímu Drahošovi stalo. Je to ovšem poučení poněkud pozdní.

Neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Drahoš|foto: ČTK, Ondřej Deml,ČTK

Pravda a lež

Velkým tématem těchto voleb byla pravda. Komu z nás rodiče neříkali, že lhát se nemá? V prezidentských volbách to ale evidentně neplatí. Voliči lež netrestají, ať už ji poznají, nebo ne. Vysockij napsal pěknou píseň Pravda a Lež. V ní Pravda velkoryse poskytne přístřeší bezprizorné Lži, ta ale situace zneužije, a když Pravda usne, Lež se převlékne do jejích šatů a začne chodit po světě přestrojená za Pravdu.

Nakonec je skutečná Pravda, kterou nikdo nepoznává, veřejně zostuzena, vláčena bahnem a dokonce zatčena. Vysockij, píšící za Brežněva, nadějeplně uzavírá: „Jistě že nakonec ve světě zvítězí pravda, ale teprve až dokáže to, co dovede lež.“

A na závěr ještě píseň, jak Vysockij zpívá, ze žluté žhavé Afriky. A ne, není o nebezpečných migrantech, kteří by chtěli osídlit polabskou nížinu, je to bajka o tamní zvířeně. Je o tom, jak jistý Žirafák ve svém vlastním zájmu začal říkat naprosté bludy, ty ovšem postupně rozvrátily pořádek ve zvířecí říši. Bylo to mimo jiné cosi o tom, jak jsou vlastně všechna zvířata stejná a ve všech ohledech vzájemně si rovná. Komu by se to nelíbilo?

Rozvrat v džungli by nenastal, pokud by žvanivému Žirafákovi včas nepřispěchal na pomoc zástupce papoušků, který zvolal: Žirafák je nejvyšší, určitě vidí nejdál - a tím situaci zvrátil. Jak se ukázalo, nebyla to pravda, ale, jak shrnuje Vysocký, vinen není Žirafák, ale ten, kdo mu to všechno schválil. Pokud jsou tedy u přijímačů nějací papoušci, ať si, prosím, příště dávají trochu pozor.