Jan Fingerland: Vítězná kapitulace Ameriky v Afghánistánu

Exploze v afghánském Kábulu
Exploze v afghánském Kábulu

Jedním z hlavních problémů každého válečného tažení je určit okamžik, kdy je dobré ho ukončit, bez ohledu na dosavadní náklady. Třeba v Afghánistánu.

Zvláštní americký velvyslanec pro afghánské záležitosti Zalmay Khalilzad oznámil, že se mu podařilo shodnout se s afghánským hnutím Tálibán na principech vzájemné dohody.

Za určitých podmínek se během následujících měsíců americké jednotky stáhnou z pěti základen a v zásadě tak ukončí osmnáctiletou válku, která stála životy skoro dvou a půl tisíc Američanů a ještě mnohem většího počtu domácích – i když ti padli hlavně rukou svých vlastních krajanů.

Přeloženo do normální řeči to znamená, že Spojené státy dospěly k závěru, že už v této jihoasijské zemi nemají co získat. Jsou tu samozřejmě určité podmínky. Khalilzadovu dohodu ještě musí potvrdit prezident Trump, Američané chtějí, aby se k věci vyslovila afghánská vláda, Tálibán se zaváže, že neumožní organizovat ze svého území útoky na Ameriku a její spojence a podobně.

Sliby se slibují

O tom, jak vážně své závazky Tálibán bere, svědčí tragikomický incident – během vysílání Khalilzadova rozhovoru o ukončení konfliktu explodovala v Kábulu nálož, která zabila několik afghánských civilistů.

Zloba se neobrátila proti Tálibánu, pachateli útoku, ale cizincům. Unavení Afghánci, přinejmenším mnozí z nich, za původ svého neštěstí považují v první řadě přítomnost cizích vojáků i civilistů, v tomto smyslu tálibánská taktika slavila velký úspěch.

Tálibánci také vědí, že slíbit mohou cokoli, protože později už bude velmi těžké po nic plnění slibů vymáhat. Stejně tak vidí, že Trump nemá o zahraniční války zájem, byl zvolen jako prezident, který přivede americké jednotky zpátky domů, a zvláště před dalšími volbami se mu budou záběry na vracející se vojáky hodit.

V tomto ohledu se opakuje situace z dob Baracka Obamy, který také skoro až absurdně dával najevo, že v Afghánistánu nechce zůstat a tak dával Tálibánu naději v době, kdy na tom toto hnutí bylo mnohem hůře než dnes.

Situace je totiž vážná, ale nikoli jednoznačná. Tálibánci v nějaké formě ovládají více než dvě třetiny území Afghánistánu, to je více než kdykoli před tím. Současně je dnes v zemi už jen asi 14 tisíc amerických vojáků, plus mnohem menší množství příslušníků koaličních jednotek, včetně českých.

O afghánskou bezpečnost se starají statisíce příslušníků afghánské armády, policie a dalších sborů, země je tedy v rukou domácích lidí, nikoli „okupačních“ jednotek. Ty se většinou soustředí jen na výcvik nebo hlídání, nikoli boj. Pro úplnost dodejme, že Khalilzadova předběžná dohoda se týká 5400 amerických vojáků, dalších 8600 by v Afghánistánu zůstalo a pozorovalo další vývoj.

Na křižovatce

Americký postup je z několika ohledů sporný. Za prvé hrozí, že přijde vniveč obrovská, a do značné míry úspěšná práce proměny Afghánistánu. Po vytlačení Tálibánu se obnovil „normální“ život, otevřely se školy, zdravotní služby, ženy získaly mnohá práva a Afghánistán se přiblížil stavu před sovětskou invazí.

Dále, Spojené státy nedokázaly odblokovat ruské zásahy do svých vztahů s Tálibánem, který se mohl těšit z nepřímé, ale viditelné podpory Moskvy. Je to jakási Putinova dodatečná pomsta za Reaganovu protisovětskou politiku podpory afghánských mudžáhidů v 80. letech. Spojené státy se rovněž nejen spoléhají na nespolehlivé slovo Tálibánu, ale dost těžko získají záruky od jiných extremistů v zemi, včetně Al Kaidy a Islámského státu.

Američané také během dlouhodobého jednání s Tálibánem v Kataru de facto obcházeli „svou“ vládu v Kábulu, vlastně tedy házejí přes palubu nejen své početné afghánské příznivce, ale i přímé politické spojence, zvolené navíc v podstatě demokraticky.

Není totiž vůbec jisté, zda se v budoucnu onen „normální“ Afghánistán udrží. Čekají nás možná povědomé záběry na dobývaný Kábul a zoufalou snahu tisíců lidí dostat se včas pryč, do bezpečí, třeba posledním americkým vrtulníkem.

Jan Fingerland

Amerika, bez ohledu na to, kdo je jejím prezidentem, se ocitla ve druhém ze dvou klíčových bodů každého konfliktu. Tím prvním je otázka, zda a jak do války vstoupit. Tím druhým – jak, kdy a za jakou cenu z ní zase vystoupit.

Autor je komentátor Českého rozhlasu