Jan Fingerland: V Izraeli se vzájemně hubí demokracie a právo

14. leden 2023

Nová izraelská vláda má řadu reformních plánů. K těm, které se zmiňují nejčastěji, a vyvolávají největší kontroverzi, patří záměr reformovat soudnictví, a zejména postavení nejvyššího soudu. Jeruzalémská vláda mluví o posílení demokracie, opozice, a nejen ona, o jejím zásadním ohrožení.

V zahraničí největší pozornost budí fakt, že Netanjahu má velmi soukromý zájem na oslabení soudů, protože má na krku čtyři obvinění z korupce, a vede se také spor o obsazení ministerského křesla politikem, který má za sebou trestní stíhání za finanční prohřešky, proti čemuž nejvyšší soud také vystoupil.

Čtěte také

Jenže mnohem větší význam pro budoucí vývoj v Izraeli má zdánlivá technikálie, totiž pokus o novou definici role nejvyššího soudu. Nejvyšší soud těší se u velké části veřejnosti velkému respektu – anebo naopak nenávisti.

Jeho role je velmi silná už jen proto, že jde o kombinaci „nejvyššího“ a současně „ústavního“ soudu. A to v podmínkách, kdy Izrael stále ještě nemá skutečnou ústavu, a navíc vlády jsou vždy exponenty parlamentní většiny, to znamená, že exekutivní a legislativní moc jsou propojeny. Izrael také nemá druhou komoru parlamentu, jako je náš Senát. Nejvyšší soud tak má zásadní roli pro udržení oslabeného rozdělení mocí.

Vůle většiny

Čtěte také

Část pravice vidí v soudu instituci, která si uzurpuje příliš velký vliv. Nejvyšší soud de facto prosadil různé změny v oblasti postavení žen nebo menšin, což části pravice vadí nejen kvůli konkrétní podobě těchto změn, ale také si stěžují na fakt, že „nevolený soud“ má navíc velkou pravomoc v otázce obsazování uvolněných míst – tedy že soudci vlastně rozhodují o složení své instituce bez dostatečného dohledu parlamentu.

Nyní tedy nový ministr spravedlnosti Jariv Levin přišel s reformou, která ovšem budí značné kontroverze. Zatím nejvyšší soud mohl vracet Knesetu zákony, které neodpovídaly některému z dvanácti základních zákonů, které zatím nahrazovaly ústavu. Podle Levinova návrhu by propříště poslanci mohli jakékoli rozhodnutí soudu přehlasovat prostou většinou. To by mohlo vést k tomu, že by parlament mohl zásadně omezit práva některých skupin obyvatel, aniž by existovala brzda, která by to znemožnila.

Čtěte také

Současně by nejvyšší soud mohl anulovat „neústavní“ zákony jen vyšší než prostou většinou, a v neposlední řadě by měly vlády a parlamenty získat mnohem větší roli při obsazování nejvyššího soudu, takže by se tato instituce dostala do vleku politických zájmů. Úhrnem by tedy nejvyšší soud měl jen malou schopnost i motivaci regulovat jednání většin.

Reforma zahrnuje i další položky, týkající se proměny postavení takzvaných právních poradců na ministerstvech nebo zásady rozumnosti, která nejvyššímu soudu dávala do ruky nástroj, jak relativně pružně definovat svůj nesouhlas – nesouhlas nelegitimní, jak se domnívají lidé, jako je ministr Jariv Levin. 

Tyranie většiny

Paradoxní je, že i řada dosavadních zastánců justiční reformy považuje tyto změny za příliš dalekosáhlé. Například i Levinův předchůdce Gideon Saar, který rovněž vzešel z Likudu. Dřívější Netanjahuův koaliční partner Benny Gantz premiéra vyzval, ať o náplni reformy jedná s opozicí. Proti reformně vystupují velmi kriticky bývalí i stávající členové nejvyššího soudu, advokátní komora, představitelé opozice a další hlasy. Mluví se o změně režimu, liberální demokracii nebo pokusu o nastolení tyranie většiny, a také hrozbě masových demonstrací, ne-li občanské války.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus

Na oslabení soudů mají ovšem zájem i Netanjahuovi koaliční partneři, ať už jde o radikály z bloku Náboženský sionismus, nebo představitelé ultraortodoxních stran, v obou případech síly, které si soudní nezávislosti zas tolik necení.

Vláda možná jen testuje, co jí všechno projde. Jako hlavní argument uvádí, že právě tato koalice zastupuje vůli společnosti, zatímco soud je nevolený orgán, který obchází parlament a dělá svou vlastní politiku v rozporu s přáním většiny.

To je argument, který v nějaké podobě slyšíme v celém západním světě. V Izraeli, jak odpovídá tamní tradici, je všechno rychlejší, otevřenější, drsnější, a vlastně také nebezpečnější. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio