Jan Fingerland: Umění jednat aneb Obama s Íránem proti Kongresu

Kongres se dohodl s prezidentem Obamou na tom, jakou úlohu budou mít poslanci při schvalování dohody s Íránem. Tento kompromis je jedním z nejdůležitějších kroků k tomu, aby se jednání nezhroutilo.

Řada kongresmanů totiž nebyla příliš spokojena jak s tím, jakou dohodu americká administrativa s Íránem chystá, tak i s faktem, že Kongres neměl mít v tomto procesu prakticky žádnou úlohu.

Někteří kongresmani, zejména z republikánské strany, proto hrozili, že dohodu smetou ze stolu tím, že neumožní její uplatnění. Týká se to zejména republikánů, ale i části demokratů.

Čtěte také

Vycházejí z názoru, že dohoda vlastně Íránu v jeho jaderných ambicích zas tak moc nebrání a že bylo možné dojednat podmínky pro Teherán mnohem přísnější.

Nakonec se podařilo mezi Kapitolem a Bílým domem uzavřít poměrně rychle dohodu, v níž obě strany trochu ustoupily. V atmosféře vypjatého stranictví, která ve Spojených státech v posledních letech panuje, je to velký úspěch.

Dohoda zní tak, že Kongres bude mít možnost dohodu schválit – a tedy i neschválit – ale prezident bude moci toto rozhodnutí vetovat. Toto veto by Kongres mohl překonat už jen dvoutřetinovou většinou.

Americký prezident Barack Obama|foto: ČTK/AP, Carolyn Kaster,ČTK

Kompromis spočívá také v tom, že podle původního názoru si Kongres ponechával šedesátidenní lhůtu na rozhodnutí poté, co se skupina 5+1 s Íránem dohodne.

Nyní jde pouze o třicetidenní lhůtu, během které například nebude moci americká administrativa odstraňovat sankce, k jejichž zrušení se v předběžné podobě dohody zavázala.

Proč Obama kongresmanům ustoupil? Důvody jsou nejméně dva. Zaprvé Kongres v minulých letech uvalil proti Íránu své vlastní sankce, přičemž i ty bude potřeba odbourat, pokud má Írán začít plnit své závazky.

A za druhé se Bílý dům očividně spoléhá na to, že v Kongresu se už nenajde dvoutřetinová většina, která by se proti němu postavila. Očekává zřejmě, že zejména mnozí demokraté dají nakonec přednost tomu, aby podpořili demokratického prezidenta v jeho takřka jediném velkém zahraničněpolitickém úspěchu celé jeho éry.

Čtěte také

Důležitou otázkou je, jak to ovlivní americkou pozici vůči Íránu v nadcházejících týdnech – do konce června by totiž měla být dojednána definitivní dohoda na základě principů ze začátku dubna.

Podle jednoho názoru jednání Kongresu Obamu a jeho vyjednavače oslabí. Tvrdí to například Richard Nephew, bývalý americký diplomat a nyní profesor Kolumbijské univerzity.

Americký prezident Barack Obama|foto: ČTK/AP, Chuck Burton,ČTK

Podle jeho názoru budou nyní Íránci moci vyvíjet na americkou delegaci účinnější nátlak na základě skutečnosti, že zatím Američané v jednáních slibovali věci, které nemohli tak úplně zaručit.

Pravda však může být také opačná. V těchto týdnech se totiž hraje nová hra – nikoli už o parametry dohody, které jsou dojednané, nýbrž o to, jak budou v konečném dokumentu vykládány.

Pro americkou delegaci bude nyní snazší tvrdit, že nemůže v určitých věcech ustoupit, protože by Kongres mohl celou dohodu smést ze stolu. Vzhledem k tomu, že Írán na dohodě politicky hodně vydělá, budou se íránští delegáti snažit vlak jednání udržet na kolejích.

Čtěte také

Ostatně o stejnou věc – totiž co nejvýhodnější interpretaci už stanovených parametrů dohody – se snaží v těchto dnech i Írán, který vysílá celé spektrum signálů.

Od ministra Zarífa, který dohodu chválí jako výhodnou, přes prezidenta Rúháního, který tvrdí, že pokud nebudou okamžitě odbourány všechny sankce, dohoda z pohledu Íránu padá, až po nejvyššího duchovního vůdce Chámenejího, který po počáteční podpoře přišel s tvrzením, že vlastně není vůbec jisté, jestli jeho země závěrečnou dohodu podepíše.

Nepochybně se jedná nejen o odraz íránských vnitropolitických bojů, ale i snahy o to dosáhnout v mezidobí co nejvýhodnějšího výkladu dosud dojednaného. I v Íránu vědí, že dokud není dohoda zcela hotová, podepsaná a všemi schválená, není jisté vůbec nic.