Jan Fingerland: Turecko jako Ukrajina

28. únor 2014

Uteč nebo rezignuj! Toto heslo provolávané v ulicích v posledních dnech mohlo být docela dobře určeno nyní již sesazenému prezidentu Ukrajiny Janukovyčovi. Ve skutečnosti se jedná o slogan z demonstrací proti tureckému premiéru Erdoganovi. Podobnosti mezi situací v zemích na opačných okrajích Černého moře však není zcela náhodná.

Erdogan je na rozdíl od Janukovyče v mnoha ohledech velmi schopný a úspěšný předseda vlády. Během dvanácti let u moci zkonsolidoval tureckou ekonomiku a stabilizoval politiku. Jeho cílem bylo dostat se ještě výš, totiž stát se v letošních volbách prezidentem a zvýšit si před tím pravomoci. V době, kdy se zdálo, že mu nic nestojí v cestě, náhle narazil.

Jeho plány dostaly trhliny vloni na přelomu jara a léta, když proti němu vyšly do ulic tisíce demonstrantů. Šlo o známé demonstrace na istanbulském náměstí Taksim, jehož přestavba byla jen záminkou nebo možná poslední kapkou pro tu část Turků, kteří považují Erdoganovy ambice za nebezpečné. Tehdy se ještě podařilo demonstrace potlačit a vytlačit lidi z ulic.

Druhá vlna protestů dorazila do Turecka právě v těchto dnech. Měla hned několik příčin. Jednak to byly kroky, které vládě umožní značně ovlivňovat soudní systém. Za druhé vláda omezila svobodu internetu a udělila si pravomoc bez soudního příkazu zablokovat nepohodlné webové stránky. A za třetí to byly zvěsti o korupci na nejvyšších místech.

Dvěma nejvýraznějšími milníky bylo toto pondělí a čtvrtek, kdy kdosi umístil na youtube odposlechy údajného rozhovoru premiéra Erdogana s jeho synem. Oba muži se na záznamu radí, kam ukrýt korupční peníze. Nejde přitom o žádnou českou „sedmičku v lahvi od vína“, ale o desítky milionů euro.

To je pro Erdogana nebezpečnější než demonstrace sekulárních Turků. Odposlechy a obvinění z korupce jsou pravděpodobně součástí střetnutí Erdoganovy strany AKP s mocnou náboženskou organizací Hizmet vedenou Fetullahem Gülenem, která má vliv v policii a dalších bezpečnostních strukturách. Málo kdo pochybuje, že odposlechy údajně až tisíců veřejných činitelů, včetně kódovaného premiérova telefonu, mají na svědomí Gülenovi lidé dobře zakotvení v bezpečnostních složkách.

Původně podobné zájmy Gülena a Erdogana – tedy budování silného Turecka pod vlajkou „moderního tureckého islámu“ se v minulém roce rozešly a vyústily v tvrdý konflikt. Turecká policie, údajně pod vlivem gülenistů, na konci loňského roku zatkla řadu významných podnikatelů velmi blízkých vládě nebo rodinám ministrů. Tento střet dvou původních spojenců Erdogana mimořádně ohrožuje, protože se tu spojují zájmy gülenovců s liberálně smýšlejícími Turky.

Turecká společnost je tedy značně rozštěpena na různé nekomunikující a znepřátelené bloky. Přitom emoce jsou velmi vysoko a důvěra ve standardní politické postupy se dostala naopak velmi nízko. To tak trochu připomíná situaci v Kyjevě, kde jsou ovšem věci minimálně o jednu fázi napřed.

Jak Janukovyč, tak i Erdogan byli či jsou v podstatě demokraticky zvolení vůdci. Neodpustili si však poté, co se dostali nahoru, začít podkopávat mechanismy, které je do vlády dostaly a zabránit demokratickému i soudnímu dohledu nad výkonem moci. To ovšem po čase vyvolalo nesouhlasnou reakci veřejnosti. Jsme svědky obecnějšího trendu, v němž demokracie uvadají – nikoli kvůli extremistickým ideologiím, ale kvůli populistickým vůdcům, kteří se obklopují kamarilami oligarchů nebo velkopodnikatelů, kteří těží z privilegovaného přístupu ke zdrojům.

Druhá podobnost spočívá v tom, že taková situace vede ke společenskému rozštěpení, novým antagonismům a vyvolání radikálních nebo jinak problematických sil, kterým se v poškozeném institucionálním terénu, tak dobře daří. To však není jen problém Ukrajiny nebo Turecka, ale také třeba Sýrie nebo Egypta. Tak jako se před pár lety mluvilo o další vlně demokratických revolucí, nyní možná vidíme pomalý ústup od demokracie k voleným autokraciím populistů a kleptokratů.

Spustit audio