Jan Fingerland: Turecká lekce z demokracie

13. březen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Fingerland

Turecký prezident si vzal k srdci moudrost, že naše velikost se měří velikostí našich odpůrců a pustil se do křížku s hned několika evropskými státy v čele s Německem. Předmětem sporu jsou cesty tureckých politiků za tureckými menšinami v Evropě, ale podstata střetu leží mnohem hlouběji.

Turecko se chystá na ústavní referendum, které z Recepa Tayyipa Erdogana pravděpodobně udělá „voleného autokrata“. Prezident sice má souhlas své společnosti takřka jistý a teoreticky nepotřebuje dodatečný souhlas zahraničních Turků, ale je znám svou úporností, která ho ostatně dovedla právě až tam, kde je. A konec konců, vyhrocení vztahů s důležitými evropskými státy a vylíčení celé věci jako urážky všech Turků mu nepochybně může pomoci.

Muž proti Evropě

Už dříve se dostal do střetu s některými představiteli Rakouska a Švýcarska, v posledních dnech se obzvláště vyhrotily vztahy s Německem, a krátce na to i s Nizozemskem. Oba tyto státy kladly překážky agitaci tureckých politiků u příslušníků turecké menšiny. Zejména Nizozemci šli dost daleko, když vyhostili tureckou ministryni a ministrovi zahraničí ani nedovolili přistát.

Prezident Erdogan věc pochopil – nebo alespoň vylíčil – jako potupu. Utrženou urážku proto neprodleně vrátil. Nahlas zapochyboval nad tím, zda Německo opravdu překonalo nacismus, také v případě Nizozemska hovořil o vlivu fašismu a označil jej mimo jiné za banánovou republiku.

Proč se Německo a Nizozemsko, a také Rakousko brání tureckým návštěvám? Tyto evropské státy s nelibostí sledují, jak se přenáší turecká politika a turecké problémy na jejich území. Například Nizozemci nedovolili tureckému ministru zahraničí přistát, protože Cavusoglu prostě svolal velké shromáždění na nizozemské půdě. A nizozemské úřady se rozhodly, že jde o narušení veřejného pořádku a věc znemožnily.

Geert Wilders

Turecké záležitosti však prosákly do evropských zemí zcela nevyhnutelně. V Německu žijí asi tři miliony Turků, v tureckém referendu o ústavě může hlasovat skoro polovina z nich. Turecká politika se do Německa exportuje i jinak, německé úřady například nedávno zjistily, že turečtí imámové špehují mezi německo-tureckými věřícími ve prospěch vlády. Zároveň se Německo potýká s nárůstem tureckých žádostí o azyl, protože ne každý Turek je členem fan klubu prezidenta Erdogana.

Otázka má ale širší souvislosti. Němci se stále ještě ptají, kým jsou jejich turečtí spoluobčané, často již ve třetí generaci žijící na německé půdě: jsou to Němci tureckého původu nebo Turci žijící v Německu? Německá společnost takto v roce 2008 při semifinále Eura s údivem sledovala, jak němečtí Turci bez zaváhání fandí Turecku proti Německu.

Mírnější, ale podobný problém mají i v Nizozemsku, kde žije asi 400 tisíc Turků. Vyhoštění turecké ministryně se neobešlo bez nasazení policejních psů a vodních děl nasazených proti turecko-nizozemským demonstrantům. Tamní atmosféra je také ovlivněna nizozemskými parlamentními volbami, v nichž zřejmě uspěje protiislámsky zaměřená Strana pro svobodu. Erdoganova výhrůžka, že Nizozemsko za svůj postup tvrdě zaplatí, možná Geertu Wildersovi přihrálo pár hlasů navíc.

Lekce z demokracie

Celá věc má ještě jednu dimenzi. Erdogan je na jednu stranu autokrat, demagog a populista, v jehož zemi je nejvíce vězněných novinářů na světě, ale také politik s neoddiskutovatelně vysokou podporou vlastního národa. Turecký prezident zaútočil nejdříve na Němce, a poté i na Nizozemce jakožto nedostatečně demokratické národy, dokonce prý s nacistickými sklony.

Mevlüt Cavusoglu

Už dříve kritizoval západní státy za nedostatek demokracie, například udělal přednášku Angele Merkelové během její nedávné návštěvy v Ankaře, kde zase ona chtěla poukázat na jeho ohrožování politické plurality.

Erdogan snad v nejčistší podobě reprezentuje typ nového vůdce, který věří, že demokracie nespočívá v dodržování procedur, vládě zákona nebo svobodných médiích, ale v tom, že populární vůdce ztělesní vůli většiny veřejnosti. Tím nastavuje Evropě zajímavé zrcadlo. Platí to ale i obráceně.

Němci, a tím spíše Nizozemci, dědicové jedné z nejstarších demokratických tradic na světě, začínají stále otevřeněji vyjadřovat zklamání ne z turecké demokracie, ale z postoje tamní společnosti, jež se málem stala součástí Evropské unie. O to větší zklamání asi pociťují nad tím, jak málo se naučili ti němečtí a nizozemští Turci, kteří se narodili v demokratické zemi, ale dnes chodí po ulici s transparenty, které doporučují učit se od prezidenta Erdogana.

autor: fgl
Spustit audio