Jan Fingerland: Turci zvolili nejistou jistotu

29. květen 2023

Ta scéna byla skoro šokující svou přímočarostí. Prezident Erdogan ve volební den stál před skupinou rozrušených lidí a s nezúčastněným výrazem jim do natažených rukou podával bankovky. Pár hodin poté byl znovu zvolen prezidentem, takže v čele Turecka bude stát čtvrt století.

Čtěte také

Evropané očekávali Erdoganovu porážku, bylo to přece logické – nezvládnutí pomoci po zemětřesení, očividná korupce přímo v jeho rodině, ekonomický pád Turecka, projevující se obrovskou inflací. A samozřejmě porušování demokratických zásad a pronásledování jinak smýšlejících.

Insideři se evropským představám o tom, jak funguje politika v Turecku, smáli, a jak se ukazuje, zcela oprávněně. Tamní politika, podobně jako politika v mnoha jiných neevropských zemích s nějakou formou demokracie, běží po jiných linkách. A není to jen otázka rozdávání peněz na náměstí.

Kouzlo zítřejší minulosti

Erdogan neprodával jen nějakou konkrétní politiku. Prodával sebe, své charisma, svou pověst. Jeho protějšek se snažil nedostatek charismatu a pověsti dohnat nejdříve dobromyslným úsměvem, pak zase naopak větším nacionalismem a tvrdostí, třeba vůči imigrantům, než je ta Erdoganova. Neboli, nebyl autentický a držel se vždy o krok zpátky, hru určoval prezident.

Čtěte také

Dále, Erdoganovi se podařilo převyprávět tyto volby jako otázku udržení identity. Ekonomické otázky, které by mu mohly být nepříjemné, tak vytlačil mimo zorné pole. A tím největším Turkem byl v této souvislosti právě prezident, etnický Turek, sunnita, islamista i nacionalista, syn i otec národa. Jeho soupeř patří k náboženské menšině a ještě se snažil apelovat na část Kurdů. I zde byl o krok za Erdoganem.

Velké množství tureckých voličů v rozhovorech s novináři také zdůrazňovalo, že důvěřují prezidentovi, který z jejich země, pouhého spojence ostatních, udělal předního hráče. A to jim za to stojí. Určitou roli samozřejmě hrál i fakt, že tisk v Turecku už tak zcela svobodný není a prezident dostával mnohem větší a lepší publicitu než jeho soupeř – kolik procent mu to přidalo, to už se nedozvíme.

Čtěte také

A v neposlední řadě, i když tolik Turků chtělo konečně změnu, příliš mnoho z nich právě žádnou změnu nechtělo, obávali se jakéhokoli experimentování. S prezidentem mají nejen osobní pouto, ale také dlouhodobou zkušenost. Turecká republika má za sebou mnoho dekád chaosu a také špatnou zkušenost s koaličními vládami, chtějí moc sjednocenou do jednoho centra.

Nejistá jistota

Navíc se v souvislosti s prvním kolem konaly také volby do parlamentu a v nich zvítězila prezidentova AKP.

Čtěte také

Pokud by zvítězil opoziční prezidentský kandidát, země by možná obtížně zvládala kohabitaci dvou protichůdných sil – nového prezidenta a parlamentu v rukou strany toho starého, který by se se svým odstavením asi nesmířil. Jeho slib, že toto byly poslední volby, kterých se účastnil, neberou všichni doslova. Současně je příznačné, že své vítězství tentokrát ohlásil z prezidentského sídla, nikoli sídla strany, která je na sestupu – jakoby se od ní už trochu distancoval.

Volit klid ale neznamená ho také dostat. Zaprvé proto, že Turecko je na ekonomickém sestupu a není jasné, jestli Erdogan dokáže zcela změnit svou politiku. Erdogan bude jíst populistickou kaši, kterou si uvařil. A za druhé Turecko je rozdělené způsobem, který neznáme ani od nás, generačně, geograficky, mentálně.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus

Někteří mladí vzdělaní Turci už mluví o tom, že ze země raději odejdou, asi převážně na Západ. A pokud se země ekonomicky rozvalí, budou je následovat i ti méně vzdělaní.

Erdogan po svém vítězství prohlásil, že nevyhráli jen jeho příznivci, ale celé Turecko. Možná je to právě naopak, prohráli nejen jeho oponenti, ale i ti, kteří od něj očekávali nesplnitelné. Teď to ale bude na něm, tak jak si sám přál – a polovina Turecka s ním. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio