Jan Fingerland: Tunisko tři roky po novém začátku
Mohamed Buazizi žil a skončil svůj život jako bezejmenný pouliční obchodník. Teprve jeho demonstrativní sebevražda sebeupálením z něj udělala posmrtného hrdinu – stalo se tak před třemi lety.
Mohamedova smrt vyvolala během jedné hodiny demonstrace v rodném Sidi Buzidu, během pár dní v celém Tunisku a během několika měsíců v podstatné části arabského světa. Právě v tuniském vnitrozemí se zrodil fenomén „Arabského jara“. Kam se Tunisko během posledních tří let dostalo?
Tuniská republika je v mnoha ohledech výjimečná – je to na arabské poměry spíše malá země, značně pozápadněná a pravděpodobně nejvíce sekularizovaná. To ji však neuchránilo od typických neduhů jejího regionu – autoritářské vlády, neefektivní ekonomiky, velkých rozdílů mezi jednotlivými oblastmi a množstvím mladých lidí, kteří navíc neměli zaměstnání ani vyhlídku, že nějaké dostanou.
A dohromady ji to neuchránilo ani od nárazu světové ekonomické krize a značného zvýšení cen zemědělských výrobků, které pomohly vyvolat obrovské tektonické síly, které v Severní Africe a na Blízkém východě položily několik režimů a ještě více vlád.
O tři roky později vládne ve velké části Tuniska zklamání. Ekonomická krize trvá i v zahraničí, nepříliš rozvinutou ekonomiku tedy nemohla na nohy postavit ani zesílená poptávka z Francie a dalších odběratelů tuniského exportu. Trvá tedy značná chudoba a ekonomické rozdíly i obavy. Nezaměstnanost je stále na patnácti procentech, přičemž ve vnitrozemí je ještě o dost vyšší. Někteří nespokojenci dokonce tvrdí, že se jim stýská po vyhnaném diktátorovi Ben Alím, který na rozdíl od některých svých kolegů stačil utéct do zahraničí i se zlatými cihlami.
V Sidi Buzidu, kde Mohamed Buazizi žil, vloni při druhém výročí Buazizizo sebeupálení zasypali nespokojení lidé předsedu vlády, parlamentu i samotného prezidenta kamením. Letos se pánové z vládních budov na pobřeží do vnitrozemí raději ani nevypravili, s odvoláním na bezpečnostní důvody. Brzy také bude mít předseda vlády jiné jméno.
Jedním z důvodů, proč se v Tunisku věci nepohnuly kupředu je politická nestabilita. Současný kabinet vedený islamistickou stranou An Nahdá je v rozkladu a premiér právě v těchto dnech odstupuje z funkce. Nahradí ho nový dočasný kabinet technokratů – to vše do doby, než se v prvních měsících příštího roku odehrají předčasné parlamentní volby.
Není jasné, zda volby mohou něco vyřešit, protože politická scéna je rozštěpena na umírněné islamisty z An Nahdy a převážně sekulární opozici. Opoziční síly však tvrdí, že An Nahdá si zahrává s mnohem extrémnějším islamismem. Neznámí útočníci, pravděpodobně islámští extremisté, letos zabili několik předních odpůrců An Nahdy a polovojenské oddíly blízké vládě také napadají opoziční a odborářské demonstrace – odtud tedy pochází obvinění, že formálně umírněná islamistická vláda za sebe nechává dělat špinavou práci jiné.
Tunisko je tři roky po dobrovolné a výmluvné smrti Mohameda Buaziziho opět na nohou a žádá hlubší proměnu – tyto dvě velké části společnosti se však jen obtížně dohodnou, jak tato proměna má vypadat. Zklamání tamní veřejnosti je pochopitelné.
Přesto je otázkou, zda tváří v tvář současnému dění v Libyi, Egyptě, natož pak Sýrii není obraz tuniské každodennosti přece jen pozitivnější. A zda nemá pravdu prezident Marzúkí, který při příležitosti tříletého výročí revoluce prohlásil: Srovnáme-li Tunisko s jinými zeměmi, můžeme říci - nemáme zde občanskou válku, stále kráčíme k demokracii a těšíme se všem základním svobodám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.