Jan Fingerland: Tahrír a Majdan aneb arabská poučení pro Ukrajince

20. únor 2014

Ukrajinské události ovládly média a zachytili pozornost veřejnosti, a to i na Blízkém východě. Jak vlastně Arabové a další blízkovýchodní národy vnímají dění v Kyjevě? Jedno je zřejmé, mnohým z nich je současná „ukrajinská revoluce“ dosti povědomá.

Vždyť symbolem arabských revolucí, které začaly právě před třemi lety, byl káhirský Tahrír, náměstí Osvobození, shodou okolností nesoucí podobné jméno jako kyjevský Majdan, náměstí Nezávislosti. V Káhiře, krátce před tím v Tunisku a poté i jinde se v roce 2011 rozhořely lidové vzpoury proti státní moci, které měly charakter masových shromáždění a jichž se ve velké míře účastnili příslušníci střední třídy. Občanský aktivismus, posílený moderními technologiemi a globální propojeností lokálního dění zde slavil velký úspěch, přinejmenším dočasný.

Je tu však ještě jedna podobnost. Postupem času se opozice rozdělila na dvě skupiny, ty, které si udržovaly původní požadavky, a ty, které se odpojily od původních vůdců a stále více se radikalizovaly. Na Ukrajině vidíme, že část demonstrantů už bojuje s „režimem“ stále radikálněji a za radikálnější požadavky, než původní vůdcové.

Ukrajinu možná čeká, tak jako třeba i Egypt, postupné vyhrocování názorů. Strany sporu se odstředivou silou budou dostávat do čím dál větší krajnosti, zatímco střed vymizí nebo zůstane bez spojenců - o umírněné nemá nikdo zájem, umírnění jsou nepřáteli obou stran. Společenské rozdělení se v mnoha arabských zemích prohloubilo a utužilo, přičemž mnohdy vede i uvnitř jednotlivých rodin.

V jiných zemích, jako je Libye nebo Sýrie, má toto rozdělení geografický základ a ohrožuje jednotu celého státu, i to se může týkat Ukrajiny, dělící se na západ a východ a případně i krymskou oblast. Nebezpečný syrský scénář je reálný pro Ukrajinu i v jiném smyslu. Jestliže se státní moc odmítne vzdát, s odvoláním na svou podporu u velké části společnosti, vyvolá taková situace občanskou válku, která zemi i její okolí zavleče do dlouhodobého problému.

A do třetice je tu ještě jedno syrské poučení. Geografické rozdělení Sýrie, případně neústupnost vedoucí k radikalizaci je usnadněna skutečností, že znepřátelené společenské bloky mají své vlastní zahraniční patrony. Případně tito patroni vnímají boj o budoucnost země jako náhradní válku svého většího sporu. Tak jako se v Sýrii potýkají Saúdi a Turci s Íránci, případně Západ a Rusko, tak i na Ukrajině vidíme, že Evropané drží palce demonstrantům, zatímco Moskva se snaží udržet Ukrajinu na své oběžné dráze.

Blízký východ je oblast, kde se hodně věří na zákulisní machinace a konspirace, proto se na arabských serverech objevují spekulace o tom, kdo a jak na Ukrajině podporuje koho. Zejména konzervativnější autoři zdůrazňují, že ukrajinské bouře sledují podobný scénář jako řada předchozích lidových vzpour proti prý legitimním vládám.

Základem je vyvolat potyčky s bezpečnostními silami, v nichž je možné ukázat světu brutalitu státní moci. Spekulace tohoto druhu zdůrazňují roli Ameriky a "mezinárodního židovstva", protože se na financování těchto revolucí podílí lidé jako George Soros. Naopak v Íránu v roce 2009 se „zelenou revoluci“ (zelená je také barva) nepodařilo rozjet tak, aby se nedala zastavit.

Podobně nyní také v Turecku podporovatelé premiéra Erdogana tvrdí, že dosud oblíbený politik narazil na zájmy mocných a loňské demonstrace v Istanbulu, případně současné pokusy o vyšetřování rozsáhlé korupce v řadách vládní strany, jsou ve skutečnosti pokusem zahraničních sil ponížit úspěšného státníka a zabránit Turecku v návratu do klubu nejmocnějších států.

Arabské revoluce jsou nepochybně inspirací pro Ukrajince, ale platí to také naopak, arabské revoluce se dosti podobaly „barevným“ revolucím ve východní Evropě, včetně té, kterou zažila sama Ukrajina právě před deseti lety, ale také další státy, jako Gruzie nebo Srbsko. V roce 2000 srbští aktivisté, kteří sesadili Miloševiče, pak úspěšně vyvážely své revoluční "know how" dále, včetně do arabského světa.

Arabský svět se nyní dívá hlavně na Sýrii, kde se odehrávají nejen obrovské tragédie, ale také boj o budoucí podobu arabského státu. Vzniká tedy otázka, zda Ukrajina nebude příští Sýrií, i když to je ten nejpesimističtější scénář. Oči se také upínají k Libyi, která možná směřuje k rozpadu na dva nebo tři státy, i o tom se v případě Ukrajiny mluví. Třetím modelem je Egypt, kde se staré mocenské elitě daří vrátit se v nové podobě k moci, konsolidovat své postavení, se zachováním některých revolučních vymožeností. Každý případ má ovšem svá vlastní specifika, která jsou neopakovatelná.

Je čas bořit, i čas budovat, praví biblický Kazatel. Připomeňme, že do zemí, jako je Egypt nebo Tunisko, dnes jezdí také Češi předávat své know how, ovšem týkající se nikoli svržení režimu, ale budování nového, pokud možno demokratického. Tyto lekce mají ovšem své podmínky - musejí se odehrávat v prostředí, v němž je možná změna v rámci existujících institucí, nikoli mimo ně, na Tahríru nebo Majdanu. Tato podmínka není splněna ani na Blízkém východě, a zatím ani na Ukrajině.

Spustit audio