Jan Fingerland: Syrská válka na prahu čtvrtého roku

Vítězství u Jabrúdu nemá jen symbolický význam. Toto město držela opozice po téměř tři roky a umožňovalo jí to kontrolovat důležitou trasu z Damašku na sever, ale také z východu na západ do Libanonu. Tedy mít vliv na pohyb lidí a zbraní přes hranici. Ztráta Jabrúdu tedy znamená mínus pro opozici a plus pro vládní síly.

Hovoříme-li o vládních silách, je třeba zmínit, že u Jabrúdu vedle syrských vojáků bojovali také možná až tisíce příslušníků libanonského hnutí Hizballáh. Podle opozičních zdrojů během týdnů obléhání Jabrúdu zahynulo hodně přes sto příslušníků Hizballáhu, toto libanonské hnutí tedy obětovalo hodně, aby udrželo Bašára Asada u moci.

Právě vstup Hizballáhu, vedle podpory Ruska a Íránu, způsobilo obrat ve vývoji války, která ještě předloni vypadala z hlediska Bašára Asada jako prohraná. Místo toho se na některých místech vládním jednotkám podařilo postup povstalců zastavit nebo dokonce frontu obrátit. V zásadě je ale situace už po delší dobu patová, a jiné to nebude ani po porážce opozičních sil u Jabrúdu.

Situace je patová ještě z jednoho důvodu, a tím je relativní slabost opozice. Ta sice byla schopná vytlačit v určitých oblastech vládu z rozsáhlých území, ale už ne ji porazit a nahradit. Je to proto, že se jí nepodařilo dostatečně dlouho udržet jednotu a díky ní získat třeba i přímou vojenskou podporu západu. V případě Libye se sice také později ukázalo, že odpůrci Kaddáfího jsou nesmírně roztříštění, ale projevilo se to až po svržení diktatury.

Druhý důvod, proč je opozice slabá je zřejmý - její výzbroj se nedá s regulérní armádou srovnat. Navzdory slibům nejrůznějších zahraničních podporovatelů a patronů, od Západu až po různé arabské sunnitské režimy, se rebelové nikdy nestali tělesem, které by se mohlo spolehnout na podporu dělostřelectva, tanků natož třeba vrtulníků.

Proč tomu tak je, připomněl před několika dny šéf syrské opozice - respektive její části - Ahmad Džarba. Upozornil, že skupina zemí Přátelé Sýrie nikdy nesplnila slib a nedodala opozici zbraně. Důvod je zřejmý, západ se po zkušenostech z Libye bál dalšího šíření zbraní a také se obával, že nakonec se pokročilá technika, jako jsou protiletadlové samonaváděcí střely, dostanou do rukou teroristů a vrátí se s úplně jiným účelem zpátky do Evropy.

Sýrie je skutečně dnes plná extremistů, dokonce takových, kteří spolu vzájemně válčí. Džarba ovšem upozornil, že na začátku v Sýrii žádní členové Al Kajdy nebyli. To bychom při připomínce třetího výročí vypuknutí syrských událostí neměli zapomenout. V polovině března roku 2011 se Syřané scházeli na pokojných demonstracích, aby žádali svobodu a vládu zákona. Například aby protestovali proti zatčení skupiny nedospělých mladíků, kteří byli v zanedbávaném jihosyrském Dará zatčeni za sprejování protistátních hesel na zdi.

Teprve v průběhu mnoha měsíců se násilně potlačované protesty proměnily na občanskou válku a na masakry nic netušících obyvatel třeba i pomocí sudů s trhavinou shazovaných z helikoptér na obytné čtvrti. Bylo to až poté, co se v Damašku rozhodli nasadit polovojenské jednotky Šabíha, které terorizovaly a okrádaly sunnitské obyvatelstvo.

V té době bylo zřejmé, že rána se zanítila a přitahuje čím dál více radikálů ze Sýrie i dalších zemí – a ti dnes bojují spíše proti ostatním povstalcům a proti syrským Kurdům více než proti „bezbožné vládě“. Cestu ven dnes ovšem nikdo nezná a je pravděpodobné, že další smutné výročí si budeme připomínat i za rok.