Jan Fingerland: Sýrie má konečně parlament. Záleží na tom?
Poprvé od změny režimu se sešel syrský parlament. Podle jedněch to znamená, že se do země vrací demokracie. Podle jiných je parlament jen atrapa demokracie. A podle třetích na tom zas tolik nezáleží.
Čtěte také
Sýrie žádné hluboké demokratické tradice nemá, nejedná se tedy o „návrat“ k nějakému dříve zavedenému způsobu vládnutí. Ale když skončily dekády asadovské diktatury, a taktéž občanská válka a na některých místech i náboženská diktatura Islámského státu, byl to nepochybně nový začátek.
Přirozenou prioritou byla pro většinu lidí bezpečnost a ekonomická obnova. Tím spíš, že Arabské jaro nevyústilo v demokratizační vlnu, ale v rozvrat nebo revitalizaci diktatur. Noví vládcové Sýrie z řad někdejší Al Kaidy však kupodivu mluvili o obnově parlamentarismu, do značné míry podle západního modelu.
A před několika dny se v Damašku poprvé sešlo 207 zastupitelů. Budou mít mimo jiné za úkol vypracovat ústavu a připravit zemi na volby prezidenta i parlamentu. Tedy skutečné volby a skutečného parlamentu, protože jarní volby, jež se konaly víc než rok po útěku Bašára Asada do Moskvy, ve skutečnosti byly něčím jiným.
Skoroparlament
Oficiálním důvodem odkladu regulérních voleb byl poválečný rozvrat, vnitrostátní i přeshraniční rozptýlení milionů potenciálních voličů a neexistence spolehlivých registrů.
Parlament vznikl tedy tak, že prezident Ahmad Šara, sám ne zrovna demokraticky zvolený, vybral jedenáctičlenný výbor. Ten pak vybral sedm tisíc volitelů z celé země, a ti vybrali 137 poslanců. Dalších 70 poslanců jmenoval prezident osobně podle své vůle, paradoxně tak, aby doplnil příliš malý počet žen v parlamentu na alespoň jednu pětinu.
Čtěte také
Teď tedy všichni budou čekat, zda se země vypraví demokratickým směrem, například jak bude vypadat budoucí ústava a volební zákon, a kdy se takové volby uskuteční.
K paradoxům situace patří i skutečnost, že tento plán nemusí ohrožovat sám prezident Šara, snad už skutečně bývalý džihádista, ale jeho bývalí spolubojovníci, kteří s tak liberální a demokratickou podobou státu nepočítají a zřejmě dávají přednost jiným politickým modelům.
Šara možná potřebuje budovat demokracii, aby udržoval podporu západních států, bez nichž není možná ekonomická obnova země. Před pár dny Damašek navštívil francouzský prezident Macron, který byl na cestě na summit NATO v Ankaře. Přímo v Turecku Šaru jako naději pro Sýrii chválil prezident Trump.
Šara se také snaží maximálně využít šancí, které mu dává momentální mezinárodní situace. Například se snaží představovat svou zemi jako ostrov relativního klidu uprostřed války s Íránem. A také jako prostor, který mohou mnohé země, zejména arabské státy vyvážející ropu, použít jako pozemský most, který by obcházel nejistý Hormuz. Nejen teď, ale i za pět nebo deset let.
Nejistá sezóna
Perspektivy Sýrie nyní vypadají nejednoznačně. Jen během Macronovy návštěvy zažil Damašek dva bombové útoky, aktivní zůstávají jak tisíce členů Islámského státu, tak i ozbrojení přívrženci bývalého režimu.
Mluví se o deziluzi některých Syřanů z nových poměrů. Například zpravodaj listu Neue Zürcher Zeitung navštívil Rakku, kdysi ovládanou Islámským státem, a poté kurdskými jednotkami, které džihádisty s americkou pomocí úspěšně vytlačily. Příchod nové syrské armády tamní obyvatelé vítali jako osvobození – od džihádistů i od Kurdů.
Nyní jsou zklamáni, někteří vzpomínají na pořádek a bezpečnost, které prý panovaly za ISIS. Jiní na větší ekonomickou stabilitu, kterou zažívali za „levicové“ kurdské správy – i díky tehdy fungujícímu přerozdělovacímu mechanismu a dotacím. Nyní si stěžují na rostoucí ceny a nevypočitatelnost. Šara je totiž, opět paradoxně, vyznavačem ekonomického liberalismu a věří v podnikavost svých spoluobčanů.
Švýcarský novinář si všiml, že lidé se nebojí kritizovat neuspokojivé poměry nahlas, a to je něco nového, co nebylo možné za Asada, ani v oblastech ovládaných Islámským státem ani kurdskými jednotkami.
Něco podobného platí i pro první schůzi nového parlamentu – po prezidentově projevu nikdo z poslanců nezatleskal. Povinný veřejný potlesk adresovaný držiteli moci totiž patřil do minulé éry.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
