Jan Fingerland: Sladká Francie má plán na mír pro tuto dobu
Francouzský prezident Emmanuel Macron je připraven pomoci. Například narýsovat cestu k míru mezi Ukrajinci a Rusy, a dokonce při tom něco obětovat – i když ne zrovna ze svého. Kde se bere tento kavalírský styl diplomacie? Řeč je samozřejmě o Macronově opakovaně vyslovené úvaze o tom, že je potřeba umožnit Putinovi zachovat si tvář – a tím přispět k míru.
Čtěte také
Nelze vyloučit, že je to v nějakém smyslu pravda. Je to ostatně často citovaný výrok čínského stratéga Sun-C‘, jehož Umění války nedávno znovu vyšlo česky. Sama Francie také udělala chybu, když po první světové válce trvala na ponížení poraženého Německa.
Potíž je, co tyto Macronovy výroky implicitně obsahují – tedy že hlava jedné evropské země vytváří tlak na to, aby se jiný stát vzdal území ve prospěch třetího státu.
Umění nemlčet
Čtěte také
Sám Macron se ve svém prvním období neprofiloval jako těžká váha v mezinárodních vztazích. Teď může využít skutečnosti, že se z evropské politiky dobrovolně vyoutovala Británie, a pokud v ní zůstává přítomna zrovna v ukrajinské věci, pak spíš jako francouzský protihráč. Německo ztratilo po odchodu Angely Merkelové tah na branku, navíc i kancléřčino kouzlo ve světle posledního vývoje zpětně dost utrpělo.
Macron se tak po svém nedávném znovuzvolení mohl ujmout opuštěného mikrofonu. Stal se Putinovým „přítelem na telefonu“, s nímž si pravidelně volá, i když zatím hlavně umožňuje ruskému kolegovi vytvářet dojem, že s ním ještě někdo mluví, a že Putin může předstírat zájem o mír.
Macronovo sebevědomí má jistě řadu kořenů, v jeho vlastní povaze, ale také v tom, jak samu sebe chápe Francouzská republika, totiž jako velkého hráče. Paříž ještě před sto lety rýsovala hranice v Africe i Asii, čímž tam zadělala na řadu problémů.
Čtěte také
Sebevědomí ale neztratila, a tak dnes nenápadně, ale účinně chrání Maroko před kritikou za jeho pozření Západní Sahary, která měla ambice být samostatnou zemí. Francie má tedy s přerozdělováním území jiných států velmi aktuální zkušenosti.
Vynechme českou zkušenost s francouzským vytvářením míru na kontinentu z minulého století. Stačí zlomyslně připomenout, jak Jacques Chirac v roce 2003 duchaplně litoval, že postkomunistické státy během debaty o invazi do Iráku „propásly příležitost mlčet“. I tehdy představitel Francie vycházel z pocitu, že některé věci se mají nechat velkým klukům.
Národy mimo historii
Jenže je tu ještě jedna rovina, o které se moc nemluví. Budeme-li odstraňovat jednu vrstvu po druhé, dostaneme se k faktu, že dělící linie nevede vždy mezi národy velkými a malými. Macron mluví jako představitel něčeho, čemu se dříve říkalo „historický národ“. Takový pojem sice už vyšel z módy, ale způsob uvažování, jak se ukazuje, ne tak docela.
Čtěte také
Vychází z perspektivy, že některé národy jsou historické, mají své území, oprávněné hranice, státnost, literaturu, povinnosti, a také práva – třeba regulovat život těch ostatních, prý k jejich vlastnímu prospěchu.
K takovým nedospělým, vlastně přechodným nebo nahodilým národům patřily ty, které žily v oblasti mezi Ruskem a Německem, včetně Čechů, případně i Ukrajinců. Jejich ambice mohly ohrožovat stabilitu kontinentu, ale také je bylo možné použít pro vlastní cíle, třeba pro vytváření sanitárního kordonu proti Německu. Také ale bylo možné se ze závazků vůči těmto státům vyvléci.
K zajímavým kapitolám tohoto způsobu smýšlení patří i skutečnost, že na historické a nehistorické národy věřili i Karl Marx a Friedrich Engels, kteří navíc dělili národy na revoluční a reakční – my jsme patřili k těm druhým. Při vydávání sebraných spisů klasiků pak výpady proti nehistorickým národům dělaly editorům a překladatelům problém.
Zdá se, že i dnes některé politiky znervózňují národy, které se nechtějí začlenit to tak logického a úhledného schématu, jako je tento. Zmíněné nehistorické národy zase mohlo znervózňovat, jak laciný je jejich osud v očích těch „historických“.
Jenže život je složitý a národy nežijí ve vzduchoprázdnu. Skutečně je možné, že nejlepší, co může nějaký národ v určitém okamžiku (i) pro sebe udělat je, vzdát se části území. Musí to ale udělat sám, ne proto, že si to někdo jiný myslí, nebo mu to z opačného konce kontinentu radí, byť by to byla sladká Francie.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
